Článek
Bylo mi jí líto, tak jsem neváhala
S Nikolou jsme se znaly od střední školy. Byly jsme ten typ kamarádek, které spolu řeší vztahy, práci i úplné maličkosti. Když mi jednou večer zavolala uplakaná, že ji přítel vyhodil z bytu a ona nemá kam jít, automaticky jsem jí nabídla pomoc.
„Jen na pár týdnů, než něco najdu,“ opakovala pořád dokola.
Bydlím sama ve větším bytě po rodičích, takže mi přišlo samozřejmé ji u sebe nechat. Přestěhovala si pár tašek, matraci a slíbila, že bude přispívat na energie i jídlo. První dny byly vlastně fajn. Vařily jsme si večeře, večer koukaly na filmy a já měla pocit, že jsem udělala správnou věc.
Jenže po měsíci jsem začala chápat, že něco není v pořádku.
Nikola si práci aktivně nehledala. Většinu dne prospala nebo seděla na telefonu. Když jsem přišla domů z práce, býval v kuchyni nepořádek a lednice poloprázdná. Ze začátku jsem si říkala, že je psychicky na dně a potřebuje čas. Jenže čas běžel a nic se neměnilo.
Pak začala vodit návštěvy. Nejdřív kamarády, potom nové známosti. Několikrát jsem ráno našla v obýváku cizího chlapa, kterého jsem v životě neviděla. Bylo mi to nepříjemné, ale pokaždé ze mě Nikola udělala hysterku.
Z mého domova se stalo cizí místo
Nejhorší období přišlo po Vánocích. Domů jsem se přestávala těšit. Často jsem našla otevřené víno, poházené věci nebo hlasitou hudbu, i když jsem druhý den vstávala do práce v pět ráno.
Když jsem jí připomněla peníze na energie, urazila se. Tvrdila, že přece ví, v jak těžké situaci je. Jenže mezitím si kupovala nové oblečení, chodila na večírky a každý víkend někam mizela.
Jednou jsem přišla domů dřív a slyšela ji, jak o mně mluví po telefonu. Smála se, že má „hotel zdarma“ a že jsem moc hodná na to, abych ji vyhodila.
Ten večer jsem brečela vzteky.
Poprvé jsem jí řekla, že bych chtěla, aby si do měsíce našla jiné bydlení. Nikola úplně vybuchla. Obvinila mě, že ji chci nechat na ulici, že nejsem opravdová kamarádka a že bych bez ní stejně byla sama.
Atmosféra doma začala být strašná. Přestaly jsme spolu normálně mluvit. Několikrát jsem našla otevřené dveře od bytu a jednou dokonce zjistila, že si bez dovolení půjčila moje oblečení i kosmetiku.
Největší šok přišel úplně na konci
Definitivně mě to zlomilo ve chvíli, kdy jsem po práci nemohla odemknout byt. Klíč nešel zasunout do zámku. Chvíli jsem nechápala proč, než mi Nikola otevřela a mezi dveřmi jen suše řekla: „Musela jsem si udělat kopii klíčů pro přítele.“
Bez jediného slova se mě předtím nezeptala.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejde jen o nepořádek nebo peníze. Přestala respektovat úplně všechno. Můj byt, moje soukromí i hranice.
Druhý den jsem zavolala zámečníka a když byla pryč, nechala jsem zámek vyměnit. Její věci jsem sbalila do krabic a napsala jí dlouhou zprávu, že tohle už dál nezvládnu.
Nikola mi pak několik týdnů psala, že jsem ji zradila. Jenže já dnes vím, že největší chyba nebyla v tom, že jsem jí pomohla. Chyba byla v tom, že jsem příliš dlouho přehlížela, jak moc mě využívá.
