Když se výsměch vrátí jako bumerang: E-mail mého ex skončil u jeho šéfa

S Pavlem jsme byli spolu tři roky. Hezké chvíle tam byly, ale závěr vztahu byl o kritice, ironii a dlouhých diskusích o ničem. Rozešli jsme se v klidu, alespoň jsem si to myslela. Po dvou měsících ticha mi přišel dlouhý e-mail. Nebyl to pokus o omluvu. Byl to výsměch. „Je dobré vidět, že ses od rozchodu nikam neposunula,“ napsal. „Aspoň že já už mám normální život.“ Po přečtení mi nebylo ani smutno, ani vzteky rudě. Byla jsem spíš unavená.

Chtěla jsem jeho zprávu uklidit do složky, kde končí veškeré „emoční odpadky“. Ale e-mail mi vyskočil v náhledu a místo „Archivovat“ jsem omylem zmáčkla „Přeposlat.“ A komu? Pavel měl v kontaktech uložený sdílený firemní e-mail svého nadřízeného, protože mu do něj často přeposílal projekty. Když jsem to zjistila, krev mi ztuhla. Už to ale nejde vzít zpět.

O dvě hodiny později přišla odpověď. Od šéfa. „Dobrý den, slečno,“ stálo tam, „mám pocit, že tenhle e-mail měl být soukromý. Nemusíte mi nic vysvětlovat. Jen mu prosím připomeňte, že firemní poštu má používat profesionálně.“ Srdce mi bušilo ještě dobrou hodinu. Ne proto, že bych se bála, ale protože jsem věděla, že Pavel bude zuřit.

Večer přišla další zpráva už od Pavla. „Děkuju, žes mě zesměšnila před šéfem. Kvůli tobě jsem měl pohovor. Nemáš se mnou už nic společného, tak mě nech na pokoji!“ Přečetla jsem to jednou. Pak podruhé. A pak to přišlo ticho. Poprvé za dlouhou dobu mi došlo, že minulé měsíce jsem se pořád bála jeho reakcí, názorů, výčitek. Teď už nemusím.

Nakonec mi napsal i šéf. Krátce. Věcně. „Pavel dostal upozornění. Nemusíte mít obavy. Omlouvám se za nepříjemnost.“ A já si uvědomila, že i když to celé byla náhoda, stalo se to vlastně ve správný čas. Pavel už mě nemůže pronásledovat jedovatými maily a jeho chování konečně někdo viděl takové, jaké opravdu je.