Článek
Tentokrát jsem ale asi neměl svůj den.
Fronta, která se nehýbe
Stavím se večer do menšího obchodu pro večeři. Nic velkého, pár věcí do ruky. Jenže u pokladny klasika, jedna otevřená kasa a před ní fronta lidí, co mají košíky plné až po okraj.
Říkám si, dobrý, pár minut to vydržím. Sleduju, jak pokladní markuje zboží, tempo slušné, nic dramatického. Fronta se pomalu posouvá.
Už jsem skoro na řadě.
„Máte jen pár věcí, pustíte mě?“
Najednou se vedle mě objeví paní. Tak kolem šedesáti, možná víc. V ruce drží jeden rohlík a malou minerálku. Podívá se na mě a s lehkým úsměvem pronese:
„Vy máte víc věcí, pustíte mě? Já mám jen tohle.“
Podívám se na svůj nákup. Tři položky. Fakt žádný týdenní nákup. A hlavně, já už jsem stál ve frontě dobrých pět minut.
Říkám jí klidně: „Promiňte, ale já už jsem skoro na řadě.“
Nečekaná reakce
Čekal jsem, že pokrčí rameny a postaví se za mě. Jenže ne.
„No jo, dneska už si nikdo nikoho neváží,“ odsekla trochu dotčeně a zůstala stát těsně vedle mě, jako by čekala, že si to ještě rozmyslím.
Nešlo ani tak o ten rohlík. Klidně bych někoho pustil. Ale v tu chvíli mi to přišlo spíš jako automatické očekávání než slušná prosba.
Kde je hranice?
Nemám problém pustit někoho s jednou věcí, když mám plný košík. Stejně tak pustím staršího člověka sednout v tramvaji. To je za mě naprosto normální.
Ale když někdo přijde na poslední chvíli a automaticky počítá s tím, že ho ostatní pustí jen proto, že „má méně“ nebo „je starší“, začíná mi to trochu vadit.
Fronta je pořád fronta. A kdo v ní stojí déle, ten má prostě přednost.
