Článek
Myslela jsem, že už se dobře známe
Do malého nehtového studia kousek od práce jsem chodila skoro čtyři roky. Objednávala jsem se většinou ke stejné ženě, která už přesně věděla, jaký tvar nehtů mám ráda a které barvy si nejčastěji vybírám. Pamatovala si, kde pracuji, věděla o mých dětech a často se ptala, kam jedeme na dovolenou.
Postupně jsem ji přestala vnímat jen jako někoho, komu jednou za měsíc zaplatím za manikúru. Samozřejmě jsme nebyly kamarádky, ale měla jsem pocit, že mezi námi vznikl příjemný vztah. Vždycky jsme se zasmály a já pravidelně nechávala i spropitné.
Pracovnice mezi sebou často mluvily vietnamsky. Nikdy mi to nepřipadalo zvláštní. Bylo přirozené, že spolu komunikují jazykem, který je jim bližší.
Jednou se mnou přišla dcera
Moje dcera Klára studovala nějakou dobu v zahraničí a během školy se začala učit vietnamsky. Nebyla žádný rodilý mluvčí, ale běžnému rozhovoru už docela dobře rozuměla. Jednou měla odpoledne čas, a tak šla se mnou. Chtěla si nechat upravit nehty před svatbou kamarádky.
Seděly jsme vedle sebe a normálně si povídaly. Ženy ve studiu se mezitím bavily mezi sebou. Několikrát se zasmály a já si všimla, že Klára najednou ztichla.
Zeptala jsem se jí, co se děje. Řekla jen, že nic, a dál se dívala do telefonu.
Teprve když jsme vyšly ven, zastavila mě.
„Mami, víš, že celou dobu mluvily o tobě?“
Nejdřív jsem jí nevěřila. Klára mi ale začala vysvětlovat, co zaslechla. Moje manikérka prý ostatním vyprávěla, že vždycky přijdu s nějakým dlouhým příběhem, moc mluvím a očekávám, že si budou pamatovat všechno o mé rodině.
Pak komentovaly i moje ruce a jedna poznamenala, že bych bez gelových nehtů měla „ruce jako babička“. Nejvíc se prý smály tomu, že pravidelně nechávám spropitné, protože si údajně myslím, že díky tomu dostávám lepší péči.
Bylo mi strašně trapně.
Najednou jsem si vybavila všechny chvíle, kdy se během mé návštěvy bavily mezi sebou a smály se. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla být tématem právě já.
Druhý den jsem se do studia vrátila
Nechtěla jsem dělat scénu před ostatními zákaznicemi, ale zároveň jsem nedokázala předstírat, že se nic nestalo. Druhý den jsem proto zašla za ženou, ke které jsem celé roky chodila, a řekla jí, že moje dcera jejich rozhovoru rozuměla.
Okamžitě zvážněla.
Nejdřív tvrdila, že šlo jen o legraci a že nic zlého nemyslely. Potom mi řekla, že se mezi sebou takhle baví o spoustě zákaznic a že bych si to neměla brát osobně.
Právě tím mě dorazila.
Nešlo totiž ani tolik o poznámku o mých rukou nebo o tom, že hodně mluvím. Spíš o ten zvláštní pocit, že člověk, který se na vás několik let usmívá, se vám o pár vteřin později směje jen proto, že předpokládá, že mu nerozumíte.
Už jsem se tam neobjednala
Žádné peníze jsem nechtěla zpátky a negativní recenzi jsem také nenapsala. Prostě jsem se příště objednala jinam.
V novém studiu zatím nikdo neví, jakou barvu si vybírám nejčastěji ani kam jezdím na dovolenou. A možná mi to vlastně vyhovuje víc.
Celá zkušenost mi připomněla, že příjemné vystupování ještě nemusí znamenat, že k vám má druhý člověk skutečně respekt. A právě ten je pro mě dnes důležitější než to, jestli si někdo pamatuje číslo mého oblíbeného odstínu.
