Myslela jsem, že stres je normální. Pak jsem odešla

Ještě před rokem bych si neuměla představit, že budu stát za pultem a vázat kytice. Měla jsem práci, kterou by mi spousta lidí záviděla. Stabilní pozice, dobrý plat, odpovědnost.

A taky neustálý tlak.

Den začínal kontrolou mailů a končil tím samým. Mezitím porady, rozhodnutí, termíny, které se posouvaly jen jedním směrem.

Dovolená znamenala notebook v kufru.

Večer ticho nebylo. Jen další seznam věcí, které je potřeba řešit druhý den.

Navenek to vypadalo dobře, ale uvnitř už to dávno nefungovalo.

Zlom nepřišel dramaticky. Žádné vyhoření na nemocenské, žádná hádka.

Jen jeden večer, kdy jsem si uvědomila, že celý den nedokážu říct, co mi vlastně udělalo radost.

A že takových dní je čím dál víc.

Výpověď jsem psala několikrát. Vždycky jsem ji uložila a zavřela.

Až jednou jsem ji odeslala.

Bez velkých plánů.

Jen s pocitem, že takhle už dál nechci.

Květinářství jsem našla náhodou. Malý obchod na rohu, hledali výpomoc. Nejdřív jsem to brala jako dočasné řešení.

Jenže už první den byl jiný.

Žádné porady.

Žádné maily večer.

Jen práce, která měla jasný začátek i konec.

Největší změna nepřišla v práci.

Ale doma.

Najednou jsem přišla, zavřela dveře a v hlavě bylo ticho. Ne přetížení, ne přemýšlení, co jsem zapomněla.

Jen klid.

A to jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem ho poprvé zažila.

Byla jsem unavená jinak. Fyzicky, ale ne psychicky. Usnula jsem bez přemýšlení, bez toho, že bych si v hlavě přehrávala celý den.

A ráno jsem vstávala bez sevřeného žaludku.

Někteří to nechápali. Proč jsem odešla z „dobré práce“. Proč jsem šla dělat něco, co nemá stejný status.

Jenže já jsem poprvé po dlouhé době měla pocit, že žiju normálně.

Nešlo o to, že by jedna práce byla lepší než druhá.

Šlo o to, co mi dává.

A co mi bere.

Dnes už vím, že největší luxus není plat ani pozice.

Ale klid v hlavě, když večer zavřete dveře.

A víte, že práce zůstala za nimi.