Narodila se do rodiny, kterou zná celé Česko. Anna Dvořáková se ale slavného příjmení chtěla zbavit

Pro většinu národa byli Luděk Munzar a Jana Hlaváčová hereckými legendami. Pro Annu Dvořákovou to byli jednoduše děda s babičkou. S Munzarem trávila jako malá hodně času a dodnes na něj vytahuje vzpomínky, které mají k červenému koberci daleko. Zatímco jiní dědečkové brali vnučky na dortík, Munzar ji vodil do řeznictví na šunku a sekanou. Právě on jí také pomáhal se sebevědomím a stal se pro ni člověkem, jehož názor měl obrovskou váhu.

Herectví měla Anna prakticky všude kolem sebe. Maminkou je Barbora Munzarová, otcem Jiří Dvořák, a aby toho nebylo málo, jejím nevlastním otcem je Martin Trnavský. Jenže místo pocitu výhry v genetické loterii přišel spíš problém. Anna měla odmala potřebu vysvětlovat, že nemůže za to, do jaké rodiny se narodila. Vadilo jí, když ji okolí automaticky považovalo za rozmazlenou holku, která všechno dostane díky známému příjmení.

Možná právě proto dlouho nebylo samozřejmé, že skončí před kamerou. Dokonce přemýšlela o úplně jiných profesích a proti herectví se chvíli vymezovala. Nakonec ale geny nejspíš zvítězily. Ne přes rodiče, jak sama zdůrazňuje, ale přes castingy.

První větší pozornost získala jako princezna Eleonora v seriálu Eliška a Damián. Následovaly Taneční, Kamarádi nebo Ordinace v růžové zahradě 2. V posledních letech tak přecházela prakticky z jednoho natáčení do druhého a v roce 2026 už má v profesním životopise také filmy Dokonalý den a Máma a táta jsou boží.

Ještě zajímavější je ale její druhá kariéra. Na TikToku si vybudovala publikum kolem 1,3 milionu sledujících, přičemž většinu obsahu začala tvořit v angličtině. Výsledek má pro ni docela sladkou pointu: velká část lidí, kteří ji sledují, vůbec netuší, kdo jsou její rodiče nebo prarodiče.

Právě to je pro dívku, která se celý život bála nálepky „protekční dítě“, asi nejlepší odpověď. Dnes už se ke slavné rodině hrdě hlásí, zároveň ale dokázala získat publikum, kterému jména Munzar, Hlaváčová nebo Dvořák vůbec nic říkat nemusí.

A herectví už také nevypadá jako krátká odbočka. Anna otevřeně mluví o dalších rolích a láká ji dokonce práce za kamerou. Rodinnému řemeslu tedy nakonec neutekla. Jen si k němu potřebovala najít vlastní cestu.

Zdroje: