Článek
Poprvé jsem si dovolila odjet na delší dobu
Malou kavárnu jsem otevřela před devíti lety. Nikdy ze mě neudělala boháče, ale uživila mě a hlavně mě bavila. Poslední čtyři roky u mě pracovala Nikola. Byla spolehlivá, zákazníci ji měli rádi a postupně jsem jí svěřovala stále víc věcí.
Když se mojí dceři v Irsku narodilo první dítě, chtěla jsem za ní odjet na šest týdnů. Zavřít kavárnu na tak dlouho nepřipadalo v úvahu, a tak jsem se Nikoly zeptala, jestli by provoz zvládla. Dostala vyšší odměnu a domluvily jsme se, že běžné věci může řešit sama. U větších změn mi měla zavolat.
První týdny jsem měla radost. Tržby byly v pořádku, Nikola mi psala, že všechno zvládají, a já si konečně užívala čas s dcerou a vnučkou.
Už z ulice jsem poznala, že je něco jinak
Domů jsem se vrátila o několik dní dříve a rozhodla se Nikolu překvapit. Jenže překvapená jsem nakonec byla já.
Před kavárnou stála nová tabule. Původní název sice zůstal, pod ním ale přibyl výrazný nápis „by Nikola“. Uvnitř zmizely některé dekorace, stoly byly přestavěné a na stěně viselo nové menu.
Nejdřív jsem si říkala, že jde o drobnosti. Pak jsem za pultem uviděla dívku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Nikola ji představila jako svou kamarádku, která u nás už třetí týden vypomáhá.
Nikdo se mě nezeptal, jestli ji může přijmout.
Na internetu byla kavárna najednou „její“
Večer jsem se podívala na sociální sítě podniku. Nikola během mé nepřítomnosti založila nový profil a začala natáčet videa ze zákulisí. V jednom mluvila o tom, jak „buduje naše nové místo“, v jiném představovala změny, které chce postupně zavést.
Pod příspěvky jí lidé gratulovali k vlastní kavárně.
Nikola je nikde neopravila.
Když jsem se jí na to druhý den zeptala, nechápala, proč mi to vadí. Profil prý podniku přivedl nové zákazníky a změny zvýšily tržby. Nápis „by Nikola“ měl být jen marketing.
Pak dodala větu, která mě zarazila ještě víc. Myslela si, že až jednou odejdu do důchodu, kavárnu stejně převezme ona.
Nikdy jsme se o předání nebavily
Bylo mi šedesát, ale o důchodu jsem neuvažovala. A už vůbec jsem Nikole nikdy neslíbila, že jí podnik přenechám.
Ona to však brala skoro jako samozřejmost. Čtyři roky prý kavárně dávala maximum, znala zákazníky a během mé nepřítomnosti dokázala, že ji umí vést. Podle ní bylo přirozené začít si ji postupně dělat „trochu po svém“.
Jenže mezi vedením provozu na šest týdnů a převzetím podniku je velký rozdíl.
Domluvily jsme se, že nový nápis zmizí a sociální sítě budou jasně vedené pod jménem kavárny. Vadilo mi i to, že bez mého vědomí přivedla další pracovnici.
Nikola u mě nakonec ještě několik měsíců zůstala. Potom si našla jiné místo a později skutečně otevřela vlastní malý podnik.
Přeji jí, aby se jí dařilo. Jen jsem ráda, že už má nad dveřmi svoje jméno – tentokrát na místě, které jí skutečně patří.
