Článek
Na důchod jsem se opravdu těšil
Pracoval jsem od devatenácti let a posledních deset roků jsem už často počítal, kolik mi zbývá do penze. Ne proto, že bych svou práci nenáviděl. Jen jsem měl pocit, že jsem jí věnoval dost velkou část života. S manželkou Evou jsme měli jednoduchý plán. Chtěli jsme cestovat po Česku, na jaře vyrazit na několik týdnů do Itálie a hlavně trávit více času na chalupě, kterou jsme před lety opravili.
Když jsem dostal potvrzený termín odchodu, pozvali jsme syna Petra s rodinou na oběd. Čekal jsem gratulaci nebo nějaký vtip o tom, že teď budu mít konečně čas sekat zahradu. Petr se ale zeptal na něco jiného.
„A co teď uděláte s chalupou?“
Nejdřív jsem otázku vůbec nepochopil. Řekl jsem mu, že nic. Právě naopak, chceme tam být častěji. Petr se zatvářil překvapeně. Měl totiž za to, že když budu v důchodu, začneme postupně řešit majetek. Chalupu by podle něj dávalo smysl přepsat na něj. Má dvě děti, rád tam jezdí a jednou ji stejně zdědí.
Eva se mě pod stolem dotkla nohou. Poznal jsem, že ji ta věta zasáhla stejně jako mě. Já jsem právě začínal novou část života, zatímco syn už přemýšlel, co po nás jednou zůstane.
Ukázalo se, že měl všechno promyšlené
Petr pokračoval. Kdyby chalupa byla jeho, investoval by do nové střechy a předělal podkroví. Dokonce už přemýšlel o větší terase. Zeptal jsem se, jak dlouho to plánuje. Přiznal, že se o tom s manželkou bavili už několikrát. Podle nich nemělo smysl čekat dalších deset nebo patnáct let, když mohou chalupu využívat naplno už teď.
V tu chvíli jsem se musel držet, abych se nenaštval. „Petře, já nejdu umřít. Já jdu do důchodu,“ řekl jsem mu. Najednou bylo u stolu ticho.
Chalupu jsme nakonec začali využívat ještě víc
Syn tvrdil, že to myslel prakticky. Prý nás nechtěl připravit o chalupu a samozřejmě bychom tam mohli dál jezdit. Právě tahle věta mě ale pobavila nejvíc. On by nám dovolil jezdit na místo, které jsme koupili, zaplatili a vlastníma rukama opravovali.
Řekl jsem mu, že žádný majetek zatím rozdělovat nebudeme. Dokud jsme s Evou zdraví, chceme si sami rozhodovat, kde budeme bydlet, kam budeme cestovat a co uděláme s penězi i chalupou. Petr se nakonec omluvil. Přiznal, že jeho otázka vyzněla mnohem hůř, než zamýšlel.
Důchod není čekárna na konec života
Věřím, že to syn nemyslel zle. Přesto jsem na ten oběd nezapomněl. Děti někdy začnou majetek rodičů považovat za své budoucí vlastnictví dávno předtím, než rodiče vůbec přestanou mít vlastní plány.
Já jsem přitom neodcházel do důchodu proto, abych začal rozdávat svůj život. Naopak. Po čtyřiceti letech práce jsem měl konečně pocit, že si ho můžu začít pořádně užívat. A chalupu? Tu jsme letos s Evou využili víc než za posledních pět let.
