Článek
Doma jsem měla až příliš mnoho času
Do důchodu jsem odešla před šesti lety. Zpočátku mi volno vyhovovalo. S manželem jsme jezdili na výlety, starali se o zahradu a občas hlídali vnoučata. Jenže před dvěma lety zemřel a náš byt najednou ztichl.
Ráno jsem si uvařila kávu, nakoupila, uvařila oběd a odpoledne často nevěděla, co dělat. Dcera bydlela na druhém konci města, syn měl vlastní rodinu. Oba mě pravidelně navštěvovali, ale nemohla jsem přece očekávat, že mi budou každý den dělat společnost.
Jednou jsem v knihkupectví zahlédla oznámení, že hledají výpomoc na tři dopoledne v týdnu. Knihy jsem milovala celý život, a tak jsem se zeptala. Za pár dní mi zavolali, že mě rádi přijmou.
Děti moje nadšení nesdílely
Když jsem jim novinku oznámila u nedělního oběda, čekala jsem alespoň trochu radosti. Dcera se ale zatvářila ustaraně. Prý bych měla v mém věku odpočívat a užívat si důchod. Syn se přidal. Nechápal, proč chci stát několik hodin za pokladnou, když peníze nepotřebuji.
Vysvětlovala jsem jim, že nejde o výdělek. Chtěla jsem zase někam patřit, mít důvod ráno vstát a potkávat lidi. Jenže oba měli pocit, že dělám chybu.
Nejvíc mě zabolelo, když dcera prohlásila, že se za mě bude skoro stydět, až mě někdo známý uvidí pracovat v obchodě.
První výplatu jsem utratila po svém
Do knihkupectví jsem přesto nastoupila. Zpočátku jsem se bála pokladny, ale mladší kolegyně mi se vším pomohly. Brzy jsem znala pravidelné zákazníky a těšila se na každou směnu.
Za první vydělané peníze jsem si koupila lístek do divadla a pozvala sousedku. Když jsem to vyprávěla synovi, konečně pochopil, že mi práce dává něco, co doma nemám.
Dcera potřebovala více času. Jednou se ale za mnou zastavila v obchodě a viděla mě, jak pomáhám zákaznici vybírat knihu pro vnučku. Večer mi zavolala a přiznala, že mě dlouho neviděla tak spokojenou.
O svém důchodu chci rozhodovat sama
Dnes pracuji třetí měsíc. Někdy přijdu domů unavená, ale je to příjemná únava. Mám nové známé, vlastní program a konečně zase pocit, že jsem užitečná.
Děti už mě nepřemlouvají, abych skončila. Dokonce mi syn nedávno řekl, že mi trochu závidí, jak se na každé pondělí těším.
Vím, že mi chtěli dobře. Jen zapomněli, že důchod neznamená konec vlastních rozhodnutí. A že člověk může mít v osmašedesáti letech pořád chuť začít něco nového.
