Článek
Chtěla jsem zachránit pár starých vzpomínek
Na základní škole v našem městě jsem pracovala téměř třicet let jako hospodářka. Když se rozhodlo, že se budova kvůli malému počtu žáků uzavře a děti přejdou do nové školy, bylo mi to líto. Znala jsem tam každý kout, pamatovala si několik generací učitelů i školníků a měla jsem pocit, že s posledním zvoněním skončí kus mého života.
Poslední týdny jsme vyklízeli kabinety, sklady a staré skříně na chodbách. Některé věci se převážely do nové budovy, jiné šly rovnou do kontejneru. V jednom kabinetu jsem objevila papírovou krabici plnou zažloutlých fotografií. Byly na nich školní výlety, besídky a skupiny dětí před budovou.
Zeptala jsem se ředitelky, jestli si je můžu vzít a zkusit je roztřídit pro místní kroniku. Souhlasila. Prý by byla škoda, kdyby takové vzpomínky skončily na skládce.
Na jedné fotografii jsem poznala známou tvář
Doma jsem si fotografie rozložila na jídelní stůl. Některé byly tak staré, že jsem nedokázala určit ani přibližný rok. Pak jsem narazila na snímek skupiny učitelů z roku 1978. V zadní řadě stál vysoký mladý muž s tmavými vlasy a širokým úsměvem.
Byl to můj táta.
Poznala jsem ho okamžitě. Stejný úsměv měl na fotografiích z vojny i na svatebním snímku s maminkou. Jenže vůbec jsem nechápala, co dělá mezi učiteli. Táta celý život pracoval jako technik v továrně a o školství nikdy nemluvil.
Na zadní straně fotografie bylo několik jmen. U toho jeho stálo „zastupující učitel“.
Tátu už jsem se zeptat nemohla. Zemřel před šesti lety a maminka odešla ještě dřív. Rozhodla jsem se proto navštívit jeho mladší sestru, tetu Hanu, která si pamatovala téměř všechno z našeho dětství.
Teta mi vyprávěla příběh, který jsem nikdy neslyšela
Když jsem jí fotografii ukázala, chvíli se na ni dívala a pak se usmála. Prý už úplně zapomněla, že táta kdysi ve škole učil.
Vysvětlila mi, že po vojně nemohl hned najít práci ve svém oboru. Jeden známý mu tehdy nabídl možnost krátkodobě vypomáhat na místní škole, kde chyběl učitel matematiky a dílen. Táta měl technické vzdělání, a tak na několik měsíců nastoupil.
Podle tety ho práce s dětmi bavila mnohem víc, než čekal. Dokonce uvažoval, že si doplní vzdělání a ve škole zůstane. Jenže pak dostal nabídku dobře placeného místa v továrně. S maminkou už plánovali svatbu a potřebovali peníze na bydlení. Rozhodl se tedy pro jistější zaměstnání.
„On o tom potom moc nemluvil,“ řekla mi teta. „Myslím, že ho trochu mrzelo, že to nezkusil.“
Rozhodla jsem se najít někoho, kdo si ho pamatoval
Nedalo mi to a fotografii jsem ukázala několika bývalým kolegyním. Jedna z nich si vzpomněla na starší paní, která na škole učila už v sedmdesátých letech a stále žila ve městě.
Zašla jsem za ní s fotografií. Přestože jí bylo přes osmdesát, tátu poznala okamžitě. Vyprávěla mi, že byl mezi dětmi oblíbený, protože uměl složité věci vysvětlovat jednoduše a nikdy na nikoho nekřičel. Vzpomněla si dokonce, že s kluky po vyučování opravoval stará kola, která přinesli ze sklepů.
Přišlo mi zvláštní slyšet o vlastním otci takové věci od úplně cizí ženy. Doma býval spíš přísný a o práci mluvil málokdy. Najednou jsem před sebou měla jeho podobu, kterou jsem nikdy nepoznala.
Jednu fotografii jsem si nechala zarámovat
Fotografie jsme nakonec předali místnímu muzeu, které připravovalo malou výstavu o historii školy. Jen ten jeden snímek s tátou jsem si nechala naskenovat a vytisknout.
Dnes ho mám v pracovně vedle jeho staré fotografie z továrny. Na jedné stojí v montérkách před strojem, na druhé mezi učiteli před školou. Dva úplně odlišné světy, které patřily jednomu člověku.
Mrzí mě, že jsem se táty nikdy nezeptala, jestli byl v práci opravdu šťastný. Možná by mi řekl, že ano. Možná by přiznal, že někdy přemýšlel, jaký by měl život, kdyby se tehdy rozhodl jinak.
Jisté je jen to, že jsem díky obyčejné krabici určené k vyhození poznala část jeho života, o které jsem neměla tušení.
