Simona Monyová ukrývala svůj příběh do knih. To, co tehdy vypadalo jako fikce, dnes mrazí

Simona Monyová měla dar psát tak, že si čtenář připadal, jako by seděl s kamarádkou u kávy.

Nebyla to spisovatelka, která stavěla na složitých zápletkách. Psala o běžném životě. O hádkách, láskách, nevěrách, dětech, žárlivosti i o tom, jak se z velké zamilovanosti může nenápadně stát vztah, ve kterém se člověk začne bát.

Právě proto její knihy působily tak opravdově.

Dnes už víme proč.

Mnoho situací totiž nevznikalo jen díky bujné fantazii. Simona do svých příběhů nenápadně schovávala vlastní zkušenosti. Ne doslova, ale tak, aby jim rozuměla hlavně ona sama. A možná i několik nejbližších lidí.

Jenže většina čtenářů v tom tehdy viděla jen dobře napsané romány.

Na Monyové bylo zvláštní ještě něco.

Nikdy si nehrála na velkou literaturu.

S oblibou říkala, že chce psát knihy, které si ženy vezmou na dovolenou nebo otevřou večer po náročném dni. Aby se zasmály, poznaly samy sebe a měly pocit, že v tom nejsou samy.

Právě proto byly její hrdinky tak uvěřitelné.

Byly silné, ale zároveň pochybovaly. Odpouštěly partnerům věci, které by odpouštět neměly. Věřily, že se všechno změní. A když už chtěly odejít, často bylo mnohem později, než si samy přály.

Dnes je těžké nevidět, kolik z těchto emocí sama prožívala. Nový seriál se proto nesoustředí jen na samotný zločin, ale hlavně na to, jak nenápadně vzniká toxický vztah a proč bývá tak těžké z něj odejít.

Lidé z jejího okolí později přiznávali, že o problémech věděli.

Občas zahlédli modřinu.

Jindy si všimli, že Simona najednou přestala chodit mezi lidi nebo působila nezvykle unaveně.

Ona ale svého druhého manžela opakovaně omlouvala. Tvrdila, že se změní, že prožívá těžké období nebo že za všechno může stres.

Jedna z jejích blízkých přítelkyň později řekla něco, co dodnes mrazí.

Že ho Simona přes všechno, co se dělo, pořád milovala.

A právě to podle odborníků bývá na domácím násilí jedna z nejméně pochopitelných věcí. Člověk není svázaný řetězy. Často ho drží naděje, že partner bude zase tím člověkem, do kterého se kdysi zamiloval.

Za svůj život vydala více než dvacet knih.

Často dokončila i několik rukopisů během jediného roku.

Nakladatelé vzpomínali, že pracovala téměř neuvěřitelným tempem. Dopoledne psala, odpoledne se věnovala rodině a večer znovu seděla u počítače.

Sama říkávala, že nejraději píše doma, kde slyší běžný ruch domácnosti.

Právě tam ale zároveň prožívala nejtěžší chvíle svého života.

Je zvláštní, že čím větší úspěch jako spisovatelka měla, tím složitější byl její soukromý život. Ani popularita, ani finanční nezávislost ji před domácím násilím neochránily. Právě tento paradox zdůrazňuje i nová seriálová adaptace.

Po odvysílání seriálu se mnoho čtenářek ke knihám Simony Monyové vrátilo.

A řada z nich přiznává, že je čte úplně jinak než před lety.

Najednou si všímají vět, které dříve přešly bez povšimnutí. Dialogů, ve kterých hrdinky omlouvají partnerovo chování. Okamžiků, kdy samy sebe přesvědčují, že zítra už bude líp.

Možná právě proto zůstává Simona Monyová výjimečnou autorkou i dnes.

Ne proto, že napsala desítky bestsellerů.

Ale proto, že dokázala popsat něco, o čem se tehdy skoro nemluvilo.

A udělala to způsobem, kterému rozuměl úplně každý.

Zdroje: