Syn Janka Ledeckého má neobvyklý handicap. Přesto se prosadil a navrhl Ester zlatou kombinézu

Když bylo Jonášovi asi šest let, namaloval indiána. Rodiče se podivovali, proč má zelenou kůži, jenže malý Jonáš nechápal, co jim vadí. Byl přesvědčený, že nakreslil obyčejného opáleného člověka. Tehdy se ukázalo, že má poruchu barevného vidění a nedokáže správně rozlišovat především červenou a zelenou.

Pro někoho, kdo odmalička miloval kreslení, to nebyla zrovna ideální zpráva. Jonáš se ale svého koníčku nevzdal. Ve škole mu dokonce pomáhala spolužačka, která mu podávala správné pastelky. Později se začal věnovat komiksům, kde si dlouho vystačil hlavně s černou linkou.

Dnes se barvám nevyhýbá. Naopak si s nimi rád hraje a jeho manželka tvrdí, že právě díky odlišnému vnímání přichází na neobvyklé barevné kombinace. Jonáš přitom kdysi snil také o létání. Pilotem se ale kvůli svému zrakovému omezení stát nemohl.

Zatímco Ester Ledecká trávila stále více času tréninkem, její starší bratr si vybral kreslení a hudbu. Ke sportu měl ale také velmi blízko. Jako děti spolu jezdili na snowboardu a zimy trávili v Krkonoších, kde je rodiče část roku vzdělávali doma.

Jonáš dodnes vzpomíná, že byli s Ester téměř nerozluční. Mladší sestra ho chtěla neustále porážet a štvalo ji, že je jako starší kluk větší a silnější. On sám přiznává, že o ni má pořád strach, ať už závodí na svahu, nebo je někde úplně jinde.

Do její sportovní kariéry navíc zasáhl docela nečekaným způsobem. Navrhl jí závodní kombinézu s komiksovým motivem, ve které získala olympijské zlato. Když se jí po triumfu dovolal, pochválil jí především to, jak jí to na kopci slušelo. Vždyť oblečení navrhoval právě on.

Jonáš dnes kreslí komiksy, ilustruje knihy a věnuje se také hudbě. S Jankem Ledeckým vytvořili dětskou knížku Verše potrhlé, která se překvapivě dobře prodávala. Táta napsal básničky, syn k nim přidal obrázky a z původně nenápadného projektu vznikl bestseller. Společně začali připravovat i pokračování.

Velkou změnu mu přineslo také narození dcery. Janek Ledecký se tak stal dědečkem, aniž by o tom veřejnost dlouho věděla. Jonáš totiž soukromí své rodiny pečlivě chrání a nechce z dítěte dělat veřejně známou osobnost jen kvůli slavnému příjmení.

Jednu drobnou rodinnou perličku ale přece jen prozradil. Jeho malá dcera si oblíbila obrázky z dědečkovy knížky, především smradlavé opice. Kdykoliv pak něco nepříjemně zavánělo, připomněla si právě je.

Jonáš tak možná není v médiích tolik vidět jako jeho otec nebo sestra, ale vlastní cestu si našel už dávno. A že se při kreslení někdy netrefí do barvy? Jak sám ukazuje, ani to nemusí být překážkou, když člověk ví, co chce dělat.