Článek
Sál skoro prázdný
Byl všední večer a já šel na film, který už pár týdnů běžel. Žádná premiéra, žádný nával.
Když jsem přišel do sálu, byl skoro prázdný. Vybral jsem si místo někde uprostřed, ideální výhled, pohoda.
Sedl jsem si a čekal.
„Tohle jsou naše místa“
Pár minut před začátkem přišla dvojice. Zastavili se u mé řady a žena se na mě podívala dost nepříjemně.
„Tohle jsou naše místa,“ řekla bez pozdravu.
Podíval jsem se na lístek, pak na číslo sedadla.
„Nejsou,“ odpověděl jsem klidně.
Napětí roste
„Ale my tu sedíme vždycky,“ dodala, jako by to všechno vysvětlovalo.
Chvíli jsem nechápal, jestli to myslí vážně.
„To ale není rezervace,“ odpověděl jsem.
Mezitím se začali ošívat, bylo vidět, že čekají, že se prostě zvednu a půjdu jinam.
Jednoduchá realita
Podíval jsem se kolem. V sále bylo volných desítek míst, možná víc.
„Můžete si sednout kamkoliv,“ řekl jsem.
Jedna věta, která to ukončila
Odpověď přišla hned:
„My chceme sedět tady.“
Tentokrát už jsem jen ukázal rukou kolem sebe a řekl:
„To chcete, ale nemáte rezervaci.“
A bylo po všem
Chvíli tam stáli. Pak si něco mezi sebou řekli a odešli o pár řad dál.
Bez dalšího slova.
Někdy jde jen o princip
Nešlo o to místo. Stejně bych si klidně přesedl, kdyby byl důvod.
Ale ten tady nebyl.
Jen pocit, že si někdo může nárokovat něco jen proto, že „je na to zvyklý“.
Stačí málo
A přitom stačilo úplně málo.
Zeptat se normálně.
Protože rozdíl mezi slušností a arogancí je někdy jen v jedné větě.
