Článek
Klidné odpoledne
Bylo po práci, tak jsem zapadl do menší kavárny v centru. Objednal jsem si espresso a sedl si ke stolku u okna.
Nikde nebylo narváno. Pár lidí, klid, ticho. Ideální.
Kávu jsem vypil během pár minut, ale zůstal jsem sedět. Jen tak, koukal ven a chvíli nic neřešil.
Nenápadný začátek
Po chvíli přišla obsluha.
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se.
„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem slušně.
Přikývla a odešla.
V tu chvíli mi to přišlo úplně normální.
Druhý příchod už byl jiný
Asi za deset minut byla zpátky.
Tentokrát už to ale znělo jinak.
„Pokud si nic dalšího nedáte, budeme vás muset poprosit o uvolnění stolu.“
Podíval jsem se kolem. Polovina stolů byla prázdná.
„Opravdu?“ zeptal jsem se.
Argument, který mě překvapil
„Ano, ten stůl musí vydělávat,“ odpověděla naprosto vážně.
V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo odejít.
Nešlo o to, že bych tam seděl hodiny. Bylo to sotva dvacet minut.
Když se z hosta stane problém
Zaplatil jsem, zvedl se a chystal se odejít. Ale přece jen jsem se ještě otočil.
„Takže kafe nestačí?“ zeptal jsem se.
Obsluha pokrčila rameny: „Na tak dlouhé sezení ne.“
Jedna věta na závěr
Jen jsem se pousmál a řekl:
„Tak příště radši půjdu tam, kde je zákazník víc než jen položka v tabulce.“
A bylo hotovo
Vyšel jsem ven a měl jsem jasno.
Nešlo o tu kávu. Ani o těch pár minut navíc.
Ale o ten pocit, že jste v podniku vítaní jen do té chvíle, než přestanete „vydělávat“.
A to je přesně moment, kdy už se člověk nechce vracet.
