Vnučku Trautenberka dnes znají i diváci Ulice. Její skutečný život ale připomíná drama

Když lidé slyší jméno Alžběta Malá, často si vybaví, že je vnučkou legendárního Ilji Prachaře. Mnozí proto automaticky předpokládají, že měla cestu k herectví otevřenou. Sama herečka ale podobné představy mírní. Doma se totiž mnohem častěji řešily úplně jiné starosti než divadlo.

Největší ranou pro ni byl vztah s otcem. Bojoval s alkoholem a postupně se rodině vzdaloval, až jednoho dne zmizel úplně. Alžbětě tehdy bylo čtrnáct let a dlouho doufala, že se ještě vrátí. Nestalo se.

Po letech přiznala, že vlastně ani neví, kdy přesně zemřel. Ví jen, že jeho závislost byla silnější než všechno ostatní. Přesto o něm nikdy nemluvila se zlobou. Spíš se smutkem a pochopením pro člověka, který svůj boj nedokázal vyhrát.

Právě dětství se podle ní promítlo i do partnerských vztahů. V několika rozhovorech otevřeně popsala, že dlouho hledala pocit bezpečí a jistoty, který jí jako dítě chyběl. Nebylo proto jednoduché někomu opravdu důvěřovat.

Osud nakonec zamíchal kartami trochu nečekaně. Partnera poznala přes internet, což sama bere s nadhledem. Nebyla to žádná romantika jako z filmu, ale obyčejná zpráva, ze které postupně vznikl vztah. Dnes tvoří pár s mužem, který stojí úplně mimo svět showbyznysu, a právě to jí vyhovuje nejvíc. Soukromí si oba pečlivě chrání a na společenských akcích se objevují jen výjimečně.

Ani kariéra nevypadala od začátku tak jednoznačně, jak by se mohlo zdát. Nejprve vystudovala scénografii a grafický design, teprve potom zamířila na DAMU. Dnes už si bez ní české filmy a seriály umí představit málokdo.

Velký ohlas vzbudila ve Smyslu pro tumor, výraznou roli dostala také ve filmu Bratři a  diváci si ji oblíbili i v seriálu Ulice. Kritici oceňují hlavně její přirozenost. Nehraje okázale ani efektně, spíš působí dojmem, že každou postavu skutečně žije.

O bolestných chvílích mluví Alžběta Malá otevřeně, ale bez senzace. Tvrdí, že jí hodně pomohla psychoterapie i čas. Smířila se s tím, že některé otázky už odpověď nikdy nedostanou.

Možná právě proto dnes působí tak klidně. Nesnaží se na nic hrát ani budovat obraz dokonalého života. Mluví o vlastních chybách, nejistotách i strachu úplně stejně přirozeně jako o nové roli nebo divadelní premiéře. A právě tím si získává stále víc diváků.

Na první pohled může působit křehce. Ve skutečnosti ale za sebou má životní zkušenosti, které by zamávaly s mnohem staršími lidmi. O to víc je obdivuhodné, že si z nich neodnesla hořkost, ale empatii. A ta je dnes možná její největší hereckou předností.

Zdroje: