Neděle ve Znojmě: od rotundy až do adrenalinového podzemí

Po předchozím dni, kdy jsme nachodili pořádnou porci kilometrů Podyjím, jsme se druhý den rozhodli trochu zvolnit. Žádný velký turistický okruh. Tentokrát jsme si vzali pohodlné boty a vyrazili poznávat Znojmo pěšky.

A nakonec z toho byl den, který měl k odpočinku docela daleko.

Začali jsme u kostela svatého Mikuláše. Odtud jsme zamířili ke Znojemskému hradu a dál k rotundě svaté Kateřiny.

A tady je dobrá zpráva pro každého, kdo nechce při poznávání Znojma trávit den přesuny autem. Všechno je opravdu blízko. Kostel svatého Mikuláše, hrad i rotunda jsou od sebe vzdálené jen několik stovek metrů. Podle jednotlivých zdrojů je kostel od hradu zhruba 300 metrů a od rotundy asi 200 metrů. Takže celý tenhle historický trojúhelník se dá pohodlně obejít pěšky.

A my jsme si ho samozřejmě prošli po svém – pomalu, s odbočkami a hlavně s očima otevřenýma.

Nejvíc jsme se kochali z hradeb. Znojmo má z výšky úplně jinou atmosféru. Člověk se chvíli dívá na střechy historického centra, chvíli dolů do údolí Dyje a najednou má pocit, že město není jen místo plné památek, ale také skvělé místo na obyčejné toulání.

Pak jsme došli k rotundě svaté Kateřiny.

A právě tady máme první důvod, proč se vrátit.

Rotundu jsme tentokrát zastihli pouze zvenku. Přitom její interiér rozhodně stojí za vidění. Uvnitř se dochovaly mimořádně cenné románské nástěnné malby z roku 1134 s přemyslovským dynastickým cyklem. Prohlídka trvá přibližně 15 minut a kapacita je maximálně 15 lidí.

Jenže návštěva není úplně samozřejmá. V rotundě se nepřetržitě sleduje teplota, vlhkost a světelné podmínky. Za deště nebo při nevhodném počasí se dovnitř nesmí, aby se vzácné malby nepoškodily. Vstup je proto regulovaný a je možné si aktuální přístupnost ověřit předem.

Takže tentokrát jen pohled zvenku.

Ale možná je to dobře.

Aspoň máme další důvod přijet znovu.

Po procházce historickým centrem jsme zamířili do Znojemského podzemí.

Klasickou prohlídku jsme tentokrát vynechali. Chtěli jsme něco trochu jiného.

Adrenalinovou trasu číslo 2.

A hned před začátkem nám bylo jasné, že to nebude procházka, při které člověk jen poslouchá výklad průvodce.

Dostali jsme ochranné oblečení, holínky, přilbu a čelovku. A pak už jsme zmizeli pod městem.

Adrenalinové trasy vedou nízkými chodbami, kde je potřeba často chodit v předklonu, protahovat se úzkými místy a místy se brodit vodou. Nechybí mokré žebříky ani různé přírodní a umělé překážky. A protože je v podzemí tma, jediným zdrojem světla je čelovka.

Takže jsme si místo turistických bot tentokrát užili holínky.

A stálo to za to.

Trasa 2 má střední obtížnost a zabere přibližně hodinu a půl. Cestou jsme se dostali například k jezuitskému vodovodu, k původnímu vytesanému znaku budovatelů podzemí z roku 1402 a do míst, která klasická prohlídková trasa neukazuje.

Člověk se při tom chvílemi soustředí hlavně na to, aby se někde nezasekl, nesklouzl nebo se zbytečně neušpinil.

A přesně proto nás to bavilo.

Když jsme vylezli zase na denní světlo, měli jsme jasno.

Příště chceme trasu číslo 3.

Ta už má vysokou obtížnost a trvá přibližně dvě a půl hodiny. Čeká na ní mimo jiné středověká studna a ukázky původních chodeb vytesaných ve skále.

Takže vlastně není důvod, proč bychom se do Znojma neměli vrátit.

Teprve když jsme si po návratu začali dávat dohromady, co jsme během těch dvou dnů vlastně viděli, došlo nám, jak dlouhý seznam nám ještě zůstal.

Třeba vinařství LAHOFER.

Nejen kvůli vínu. Jeho nové sídlo v Dobšicích u Znojma patří mezi zajímavé příklady současné architektury spojené s vinařstvím. Součástí areálu je i degustační LAHOtékа. Znojemsko ostatně nabízí několik zajímavých spojení vína a moderní architektury – třeba také vinařství THAYA nebo betonový sklep vinařství Piálek & Jäger.

Pak je tu Šatov a Malovaný sklep.

Ten je tak trochu jiný než běžné vinařské sklepy. Jeho stěny pokrývají fantaskní plastické malby Maxmilliana Appeltauera – najdete tu třeba mořské panny, trpaslíky nebo romantické krajiny. A zvláštností je, že sklep nikdy nesloužil k výrobě ani skladování vína. Byl vytvořen jako soukromá vinárna a místo pro setkávání s přáteli.

A potom jsme objevili ještě jeden důvod, proč se sem vrátit.

Když už jsme byli tak blízko rakouských hranic, byla by škoda zůstat příště jen na české straně.

Láká nás Hardegg – malé rakouské městečko sevřené v krajině Národního parku Thayatal. A především nová vyhlídka Umlaufblick.

Ta vznikla teprve v roce 2025 a během prvního roku se stala jednou z nových návštěvnických atrakcí Thayatálu. Stojí přibližně 120 metrů nad řekou a nabízí pohled na výrazné říční zákruty a takzvané Umlaufberge.

Právě tohle mě láká možná ze všeho nejvíc.

České Podyjí jsme si prošli pěšky. Teď bychom chtěli vidět, jak vypadá stejná krajina z rakouské strany.

A k tomu Hardegg, hrad a další stezky v Národním parku Thayatal.

Původně jsme si mysleli, že druhý den bude po předchozí túře spíš odpočinkový.

Nakonec jsme nachodili Znojmo, prohlédli si kostel, hrad a rotundu, kochali se z hradeb a pak se převlékli do holínek a slezli pod zem.

A přesto máme pocit, že jsme toho stihli vlastně strašně málo.

Chybí nám interiér rotundy. Adrenalinová trojka. LAHOFER. Malovaný sklep v Šatově.

A teď k tomu ještě Hardegg a nová vyhlídka Umlaufblick v rakouském Thayatalu.

Takže máme jasno.

Na Znojemsko se musíme vrátit.