Od vojína Kouby k vyrovnanému chlapovi. Langmajer slaví 60

Šedesátka? U Jiřího Langmajera by tomu věřil málokdo. Herec, který si získal srdce diváků jako svobodník Kouba ve filmu Copak je to za vojáka…, patří už desítky let mezi nejvýraznější tváře českého filmu a televize. Za jeho charismatem, humorem a pověstí filmového svůdníka se ale skrývá příběh plný životních zvratů, osobních bojů i velkých proměn.

Langmajerova kariéra je přehlídkou rolí, na které diváci dodnes vzpomínají. Poprvé na sebe výrazně upozornil jako svobodník Milan Kouba ve filmu Copak je to za vojáka… Později se stal jednou z nejvýraznějších tváří českého filmu a televize. Diváci ho milovali ve filmech Po čem muži touží, Chlap na střídačku, Líbáš jako ďábel, Matky nebo Ostrov. Velkou popularitu mu přinesly také seriály Labyrint a Lajna, v nichž znovu potvrdil, že dokáže zahrát charakterního hrdinu, drsňáka i komediální postavu.

V posledních letech ale Langmajer zaujal i mimo filmové plátno. Propadl sportu, turistice a dobrodružným výpravám. Zatímco mnozí jeho vrstevníci zpomalují, on si dobrovolně nakládá stále náročnější výzvy.

Absolvoval řadu horských expedic a treků, které prověří nejen fyzickou kondici, ale i psychickou odolnost. Miluje pobyt v přírodě, dlouhé túry a výstupy do vysokých hor. Právě tam podle svých slov nachází klid, pokoru a možnost uniknout od každodenního shonu.

Sport se pro něj stal součástí života. Ne kvůli vzhledu nebo snaze zastavit čas, ale proto, že mu přináší radost a energii. Sám několikrát přiznal, že bez pohybu si svůj život už neumí představit. Fanoušci často obdivují, s jakou vervou se pouští do aktivit, na které by si mnozí netroufli ani o několik desetiletí mladší.

Jednou z nejdůležitějších kapitol jeho života je vztah s Adélou Gondíkovou. Právě po jejím boku našel větší klid a životní rovnováhu. Sám přiznal, že díky ní začal přemýšlet jinak o sobě, svém zdraví i budoucnosti.

Jejich manželství stojí na humoru, vzájemném respektu a schopnosti dělat si legraci sami ze sebe. Gondíková často s úsměvem vypráví historky z jejich společného života a ani Langmajer si neodpustí vtip na vlastní účet. Právě nadhled a schopnost nebrat se příliš vážně patří k tomu, co fanoušci na dvojici tolik oceňují.

Jiří Langmajer nikdy neskrýval, že v životě procházel i složitějšími obdobími. Otevřeně mluvil o psychických problémech i o tom, že vyhledal odbornou pomoc. Právě tato upřímnost mu získala respekt mnoha lidí.

Dnes říká, že rozhodnutí řešit své potíže bylo jedním z nejlepších kroků, které udělal. Pomohlo mu najít větší vnitřní klid a soustředit se na to, co je v životě opravdu důležité.

Jedna z milejších kapitol jeho soukromí se týká čtyřnohého člena rodiny. Když si domů pořídili fenku, Jiří Langmajer z toho zpočátku nebyl úplně nadšený. Pes pro něj nebyl automaticky splněný sen, spíš nová životní situace, se kterou se musel sžít.

Jenže jak už to bývá, čas udělal své. Z původního zdrženlivého postoje se stala silná vazba a dnes je fenka jeho každodenní parťačka. Doprovází ho na procházkách, výletech a stala se přirozenou součástí jejich rodinného života.

Langmajer si z ní podle všeho dělá i legraci a často na ni mluví, jako by byla rovnocenný člen domácnosti — což jeho blízcí berou s úsměvem. Nakonec právě tahle „neplánovaná“ láska ke psovi patří k jeho nejlidštějším a nejmilejším stránkám mimo kameru.

Z někdejšího svobodníka Kouby se stal muž, který našel rovnováhu mezi prací, rodinou, zdravím i dobrodružstvím. Neztratil svůj typický humor ani energii, ale přidal k nim životní zkušenosti a nadhled.

Jiří Langmajer tak ve svých šedesáti letech ukazuje, že věk nemusí být hranicí, ale naopak novou etapou. Ať už stojí před kamerou, na divadelních prknech nebo na horském vrcholu, stále dokazuje, že chuť do života je tím nejlepším receptem na stárnutí.