Článek
Štěpán Maňák mladší má pod palcem výrobu a technologii, jeho sestra Marcela Košacká se stará o návštěvníky, prodejnu i akce ve vinařství. Ve dvojrozhovoru prozrazují, jaké to je pracovat s rodinou nebo jestli se láska k vínu a práci ve vinařství opravdu dědí.
Kolikátou generací vinařů je ta vaše?
ŠM: Na Moravě byli vinaři všichni, už po staletí. I my jsme vinohrad v rodině měli. Měl ho dědeček, staříček i prastaříček. Ale přesně to vysledované nemáme. Jedno je jisté – můj děda byl velký sadař, šlechtitel stromků a okrasných růží. A měl i vinohrad. S podnikáním se tady dalo začít až v roce 1990, předtím to bylo jenom hobby. Vždycky ale říkám, že my jsme jedno z nejstarších rodinných vinařství na Moravě.
Čím jste chtěli být, když jste byli malí?
ŠM: Vzhledem k tomu, že vinařství je podobně staré jako já, tak to se mnou jde úplně od začátku. Už na základní škole jsem věděl, co bych mohl dál dělat, a volba byla jasná – vinařská škola ve Valticích. A hned potom jsem začal pracovat ve vinařství.
MK: Já jsem to takhle jasné neměla. Nechala jsem to spíš na rodičích. A maminčin sen byl, že budu kadeřnice. Tak jsem se vyučila a potom jsem si ještě dodělala maturitu.
Rodinný podnik založil váš otec, který ve svém podnikání dosáhl řady úspěchů. Jak máte ve vinařství rozdělené role?
ŠM: V loňském roce měl otec šedesát let, takže je ještě relativně mladý chlap plný síly a elánu. Firmu mají společně s maminkou, ale ta funkce praktického vedení vinařství je už dost na mně. Ale hlavní slovo ve firmě má stále otec. Hodně se zastupujeme, nejen když máme dovolenou. Vinařství je i hodně o cestování.
MK: Je to zaběhnutá firma. Bratr má na starosti výrobu a kanceláře, mně přenechali prodejnu a vinotéku, rauty a degustace.
Je pravděpodobné, že jednou vinařství převezmete. Cítíte odpovědnost, máte strach nebo obavy, jestli to zvládnete?
ŠM: Obavy mít můžeme, ale když je člověk v oboru celý život, je už takový otrkaný. Navíc jsme na to se sestrou dva a k tomu máme výborný tým lidí, který je relativně mladý, což je obrovská výhoda. Dokud ti budou k dispozici, tak je to perfektní.
Je něco, na čem se s tatínkem vyloženě neshodnete?
ŠM: My se v podstatě vždy shodneme, protože používáme zdravý rozum a dokážeme se domluvit. Vím, že v některých vinařstvích se to rozdělí, protože každý tu cestu vidí jinak, ale u nás to tak není. Samozřejmě, jednou má pravdu on, jednou já, k nějakým neshodám dojde… Ale nemůžeme na sebe být naštvaní.
MK: Občas se i neshodneme, to je fakt. Ale vždycky ten kompromis mezi sebou najdeme a uděláme. Ať se jedná o degustace, nebo o zařízení velkých akcí, vždycky je nějaká zlatá střední cesta.
Jaké nové postupy nebo technologie jste v posledních letech zavedli? A jak to přijímá váš otec?
ŠM: Máme mladou enoložku Marii, která zavádí nové výrobní technologie. V loňském roce jsme vyzkoušeli udělat Pét-nat, což je teď moderní. Zkoušíme i oranžové naturální víno, ale to je opravdu jenom pokus, má to pracovní název „Projekt Marie“. Dali jsme jí příležitost i můj otec to schválil. Co se týká technologie, je potřeba pořád do něčeho investovat, vymýšlet nové věci a dotahovat je k dokonalosti. Abychom neusnuli na vavřínech…
MK: Marie se nám navíc jevila jako zajímavá osobnost. Bylo vidět, že se zajímá, práce ve vinařství ji baví a chce se posunout dál.
Když už jsme u vaší enoložky, mají to ženy ve vinařském světě složitější?
MK: Je pravda, že ze začátku tady pracovala jenom maminka a účetní, jinak byla firma čistě mužskou záležitostí. Teď už se to přetočilo, je tady víc žen než mužů. U nás v rámci rodiny panuje rovnoprávnost, u zákazníků to ale občas cítím. Přijde muž a má mu radit žena. Některým to není příjemné a chtějí pana Maňáka… Ale když se nespokojí se mnou, mají smůlu (smích).
Považujete v dnešní době marketing za nedílnou součást chodu vinařství?
ŠM: Rozhodně je to důležité. Začali jsme se tomu pořádně věnovat na denní bázi. Myslím, že nám to pomohlo v soutěži Vinařství roku, kterou jsme za rok 2024 vyhráli. Hodně nás to posunulo i v povědomí zákazníků.
Zmínili jste ocenění Vinařství roku 2024. Jak jej vnímáte?
ŠM: Určitě to vnímáme jako marketingový benefit, proto jsme do toho šli. Ale chtěli jsme si samozřejmě i potvrdit naši kvalitu. A také jsme se chtěli zviditelnit. Je pro nás velmi limitující, že Žádovice jsou mezi Kyjovem a Bzencem, nevede přes nás žádná hlavní komunikace. Nejsme v turistických destinacích, takže se musíme marketingově i kvalitativně hodně snažit, protože zákazník sem k nám jenom tak pro nějakou standardní kvalitu nepojede. Musíme být o krok napřed, abychom ho sem dostali. Zlepšilo se to s příchodem elektrokol – cyklisté začínají objevovat naši kopcovitou krajinu.
Co vám ve vinařství dělá největší radost?
MK: Kromě úspěchu v už zmiňované soutěží Vinařství roku jsme už dvakrát po sobě vyhráli anketu veřejnosti Nejlepší vinařský cíl. To mě těší, že se u nás zákazníkům líbí, je to skvělá zpětná vazba.
Skladba zákazníků se v posledních letech asi mění. Mladí lidé dnes alkoholu příliš neholdují. Jak si k nim hledáte cestu?
ŠM: Já to samozřejmě sleduji, že mladí lidé víno tolik nepijí, ale věřím, že se k tomu dopracují a že si ho zamilují. S oblibou říkám, že víno je kulturní nápoj, to není alkohol, i když alkohol obsahuje. Myslím si, že víno se pít bude, bude se pít kvalitní víno a že odzvonilo vínům nižší kvality. A ta vyšší kvalita, které my se věnujeme, tady snad bude dalších mnoho desítek, možná stovek let.
Je něco, co vás výrazně odlišuje od jiných vinařů?
ŠM: Úplně se od konkurence odlišit nejde. Vinaři, kteří dělají víno poctivě a dělají ho dobře, pro nás nejsou konkurence, protože jsem rád, že se dobrá vína šíří mezi lidi. Pro nás je konkurence pouze dovoz zahraničních vín. Mám zkušenosti, že ty dovozy jsou většinou nastavené tak, že sem vozí levná vína, která se pak prodávají za drahé peníze. Doufám, že to někdo někdy pochopí, dostatečně se vzdělá v kvalitě vín a rozezná dobrá vína od špatných, a tím moravská vína půjdou nahoru.
Když se vrátíme k novým trendům. Věnujete se i PIWI odrůdám. Co vás k tomu vedlo?
ŠM: Byl jsem u toho, když se rozhodovalo, že PIWI odrůdy vysadíme. Otec se netajil tím, že má rád vína ne pít, ale chutnat – to znamená, že chtěl mít velkou škálu odrůd. A PIWI odrůdy byly taková meta – pojďme zkusit něco nového, rozšířit naši nabídku. A řeknu vám, nejsou to vůbec špatné odrůdy, na výrobu je to perfektní. Hrozny jsou zdravé, netrpí na houbové choroby, jde vždycky o nejkrásnější hrozen. A výnosově je to úplně úžasné, takže v tomhle já budoucnost vidím. Ale pouze v případě, že vinaři potáhnou za jeden provaz. Už se to trochu mění, na PIWI se už víc slyší, ale my jsme tady několik let šli hlavou proti zdi a proti devadesáti procentům vinařů, kteří byli zarytě proti PIWI. Dneska se to otáčí.
Takže dá se říct, že v tomto směru máte náskok proti ostatním tím, že jste začali dříve?
ŠM: Rozhodně máme více zkušeností, máme dnes už desetileté vinice PIWI odrůd, máme to vychytané, což nám také nějaký ten rok trvalo. Já vždycky říkám, že máme pokus jednou ročně. S čím bojujeme, je trh, který to nezná, a je problém to zákazníkovi prodat. Musíte mu to dát ochutnat, aby si to koupil. Zákazník si to sám nevybere, potřebuje to doporučit.
MK: V naší prodejně jsem to vyřešila tak, že jsem pro zákazníky připravila „taháček“. Mohou si nastudovat, co je to za odrůdy, kdy byly vyšlechtěné. Má to úspěch a zákazníci se pro ta vína rádi vrací.
Půjdou děti ve vašich šlépějích?
ŠM: Mám dva kluky. Ten osmiletý je zapálený do muziky, hraje na housle. A u mladšího syna se to ještě uvidí. Byl bych rád, kdyby mě následovali. Říkám jim už teď od dětství, že půda a vinohrady jsou naše rodinné dědictví, o které se musíme starat. A nemůžeme to prodat, dostali jsme to od našich předků a musí to s námi zůstat.
MK: Já mám tři syny a už teď jde vidět, co koho baví. První a třetí syn od malička milují traktory. Nejstarší, dvanáctiletý, říká, že bude traktoristou a bude s dědou orat a jezdit kombajnem. A toho prostředního baví počítače. Když je se mnou v prodejně, markuje třeba zboží.
Co děláte rádi, když nejste ve vinohradu nebo mezi sudy a lahvemi s vínem?
ŠM: Vinařství je jak práce, tak záliba. To musíte skloubit, to jinak nejde. A ještě to samozřejmě skloubit s rodinou. Aktivně se věnuji také myslivosti, mám v našem revíru na starosti péči o zvěř. A v noci, když nejsou degustace, chodím lovit.
MK: Se třemi dětmi nemám volný čas (smích). Já jsem ráda, že si odskočím na hodinu ke kadeřnici. Taky mám ráda procházky s dětmi, s manželem, se psem.
Máte nějaký sen, který byste si chtěli jako vinaři splnit?
ŠM: Sny máme a postupně se nám plní. Třeba v Praze na Hradě se 17. listopadu podávalo naše víno. To je asi ta nejvyšší meta, které můžeme v této republice dosáhnout, a to se mým rodičům povedlo – vyšvihnout vinařství k těmto metám. Před pár lety jsme měli vizi posunout dál naše vinařství a postavit návštěvnickou budovu, kde budeme plnohodnotně prezentovat naše produkty. To jsme si splnili. V loňském roce jsme otevřeli další část s muzeem věnovaným historii vinařství. Mám i další vize. Jsou ale závislé na financích. My jsme rodinné vinařství bez investorů, naše investice záleží na každé prodané láhvi. Dá se ale říct, že už se nám sen splnil. Děláme, co nás baví.
