Článek
Když předseda vlády jede do nemocnice, je to v Česku vždycky tak trochu alegorie stavu celé země. Tentokrát míří do Liberce, prohlédnout si oddělení nukleární medicíny a rozestavěné Centrum urgentní medicíny – tedy přesně ten typ místa, kam naše zdravotnictví už pár let běží o závod, jen občas zapomene, ve kterém patře má vlastně ordinaci. Politik v bílém plášti se usmívá do kamer, primář vedle něj vysvětluje, jak jsou investice „klíčové“ a pacienti tiše doufají, že se dočkají dřív, než se přestřihne páska.
Zajímavé je, že kdykoli se otevře téma nemocnic, všichni mluví o budoucnosti, ale čekací doby žijí v přítomném čase a na registračním portálu vypadá budoucnost nejčastěji jako „nejbližší termín: neurčeno“. Liberecká návštěva má symbolizovat, že se stát stará – což je pravda, jen to občas připomíná vztah majitele k autu, do kterého lije prémiový benzín, ale servis, co tři roky je prý úplně v pohodě.
Zatímco premiér obhlíží nukleární medicínu, ekonomika si tiše odškrtává kolonku „zotavování“, jako by právě vylezla z virózy a dostala povolení jít na první pivo. Hrubý domácí produkt roste, reálné mzdy se začínají zvedat a inflace si konečně sedla do kouta a přestala řvát – aspoň podle statistik. Úřední slovník to nazývá „pozitivní trend“, což je výraz, který typicky znamená: ještě to neoslavujte, ale už můžete přestat úplně nadávat.
Ekonomové se shodují, že Česko má našlápnuto růst rychleji než část Evropy, protože kombinace nižší inflace, nižších sazeb a solidního trhu práce dělá z naší ekonomiky něco mezi maratoncem po zranění a člověkem, který si dal první den po dietě dvojitej burger – možná to dopadne dobře, ale nechcete na to sázet byt. Vláda i prognózy zároveň decentně naznačují, že nic není zadarmo a že další roky přinesou otázky, kdo zaplatí účet za investice, konsolidaci a všechny ty hezky znějící reformy.
A protože jsme v Česku, kde se hrubý domácí produkt měří i podle aktuální nálady u televize, oči se stejně upínají k zimní olympiádě. Mužská hokejová reprezentace nastupuje v osmifinále proti Dánsku a národní plán je jednoduchý: nejdřív kritizovat nominaci, pak výkon v první třetině a nakonec úplně zapomenout na všechny výtky, pokud skončíme vítězně. Souboj s Dánskem vypadá na papíře jako povinnost, ale to je přesně ten typ zápasu, u kterého si český fanoušek nostalgicky vzpomene na všechny „povinné“ výhry, co tak nějak nedopadly.
Olympiáda v Miláně – Cortině je další z těch mega akcí, které mají „spojit svět“, ale v praxi většinou spojí domácí publikum u displejů, kde lidé střídavě sledují hokej, curling a vlastní výplatní pásku. Aspoň že sportovní rok 2026 je nacpaný jako nákupní košík před státním svátkem – od olympiády po maratony, takže i kdyby se ekonomika vyvíjela mírně nejistě, tabulky výsledků budou plné čísel, která vypadají optimisticky.
A někde mezi nemocnicemi, růstem HDP a hokejem se odehrává tradiční česká disciplína: národní sebeanalýza. Na jednu stranu si říkáme, že se máme pořád relativně dobře – nemocnice se staví, ekonomika roste, sport žije. Na druhou stranu si nedokážeme odpustit pocit, že kdyby se něco nepokazilo, nebyli bychom to my. Možná je to náš neoficiální státní znak: lev, který sice řve, ale u toho jemně převalí očima.
