Článek
Včerejší Česko bylo tak typicky české, že by si zasloužilo vlastní pamětní desku: kousek tragédie, špetka absurdna, trocha hrdinství a mezi tím fronta aut, která stojí, protože kamion se rozhodl, že pojede vleže. Ne po střeše, to by bylo moc akční. Prostě na boku, přes všechny pruhy. Jak jinak.
D2 aneb když se kamion rozhodne obejmout všechny pruhy
Na dálnici D2 u Břeclavi se v noci převrátil kamion a zablokoval úplně všechno, co šlo – všechny pruhy do Brna, veškerou trpělivost řidičů, a možná i víru v logiku dopravy. Devět hodin stál provoz, z toho velkou část času vedla objížďka… přes Slovensko. Protože nic nevyjádří evropskou spolupráci lépe než to, že se z jedné části republiky do druhé jede „chvilku“ přes jiný stát.
Národní dopravní informační centrum a policie informovaly, že kamion ležel přes všechny pruhy. Jako by to byl nový dopravní prvek – „pruh sdíleného zoufalství“. Člověk si říká, jestli by nebylo jednodušší oficiálně zavést nový typ dopravního značení: pozor, úsek pro ležení kamionu.
Na druhou stranu: kdo někdy nechtěl prostě padnout na bok a ignorovat realitu provozu?
Kytice místo ticha: dvě stovky lidí a jedno velké déjà vu
Před ruskou ambasádou v Praze se sešlo asi 200 lidí, aby připomněli, že 24. únor není jen další den v kalendáři, ale datum, kdy se slovo „válka“ vrátilo do evropské každodennosti. Demonstranti přišli s transparenty, svíčkami a přesvědčením, že má smysl nezmlknout, i když se válka stala jen další položkou v přehledu zpráv.
Dvě stovky lidí jsou na jednu stranu málo – na zemi, která si pamatuje tanky na ulicích, je to skoro trapně skromné číslo. Na druhou stranu: je to pořád víc, než „lajk“ u statusu a ironický komentář u videa. V době, kdy se angažovanost měří hlavně v počtu sdílení, je fyzická přítomnost před ambasádou vlastně docela radikální gesto.
Možná bychom si měli přiznat, že část společnosti už má válku na Ukrajině v hlavě zařazenou někde mezi počasím a sportem: občas si toho všimneme, ale nebudeme tím kazit kafe.
Země každodenního paradoxu
Když si to shrneme: v jednom dni dokážeme:
- zablokovat klíčovou dálnici jedním špatně ležícím kamionem,
- a ještě si stihnout připomenout, že pár set kilometrů od nás se pořád umírá ve válce, na kterou si svět pomalu zvyká.
Češi mají zvláštní talent brát tragédie s lehkou ironií. Možná je to obranný mechanismus, možná národní sport. V zemi, kde se skoro u každé nehody řeší, jestli „za to může kamioňák, značka, nebo Brusel“, a jestli „něco náhodou není fake news“, se skutečné příběhy lidských slabostí a hrdinství rozpouštějí v šumu.
Ale pak se sejde pár desítek nebo stovek lidí se svíčkami, pár policistů vyrazí do služby i po zranění a pár hasičů tahá řidiče z kabiny. A to je ten tichý kontrapunkt k našemu národnímu brblání.
