Když film ještě něco uměl

Realita je krásně prostá: barrandovské ateliéry připomínají, že už v březnu 1933 byl hotový film Vražda v Ostrovní ulici, první dokončený snímek z nových studií, a že se tehdy jelo tempem, za které by dnes produkční kanceláře volaly terapeuta. Filmy se točily rychle, materiál byl drahý a kamera Václava Vícha musela fungovat napoprvé nebo skoro napoprvé, protože žádný digitální koš na chyby neexistoval.

A právě to je na starém filmu sympatické: nebyl to festival možností, ale disciplína. Dnešní tvůrce má software, nekonečné verze a armádu lidí, zatímco tehdejší kameraman měl světlo, hlavu a velmi konkrétní důvod nic nezvorat.

ČT art v pátek zařadila jako poctu Jiřímu Kadaňkovi několik titulů a připomněla, že významný český kameraman zemřel 10. března ve věku 93 let. Zároveň tím nenápadně připomněla i něco, co se dnes z veřejné debaty o filmu vytratilo: kamera není tapeta na herce, ale způsob, jak film vůbec myslí a dýchá.

Kadaňka strávil 65 let jako hlavní kameraman Československé televize a podílel se na více než 120 hraných filmech a pořadech. To je řemeslný výkon z doby, kdy se obraz nestavěl v postprodukční laboratoři jako složitější druh powerpointu, ale vznikal přímo na place, kde každá chyba byla vidět a každé dobré rozhodnutí mělo váhu litiny.

K těmto dnům se váže i premiéra Kmotra, který měl v USA premiéru 14. března 1972 a stal se jedním z nejvlivnějších filmů své doby. Není to zajímavé jen kvůli Oscarům nebo Brandovi, ale hlavně proto, že ten film působí jako připomínka éry, kdy studio ještě občas dovolilo, aby velký film vypadal temně, pomalu a dospěle.​

Dnes se často točí tak, jako by publikum muselo být každých osm minut probuzeno elektrickým výbojem. Kmotr naopak věřil obrazu, tichu a času, což je v současném blockbusterovém provozu asi tak běžné jako účetní s páteří na ministerstvu.​

Nejde o to předstírat, že dřív bylo všechno lepší. Jde spíš o to, že starší filmové řemeslo mělo jasnější poměr mezi schopností a výsledkem: méně hraček, víc odpovědnosti, méně alibi, víc umu.

A možná právě proto ty staré březnové připomínky pořád fungují. Ukazují totiž dobu, kdy kino nebylo jen obsah do fronty mezi seriál a algoritmus, ale technická i tvůrčí dřina, za kterou byl opravdu vidět člověk.