Muž, který si vybral led - Miroslav Jakeš

Miroslav Jakeš se narodil 29. března 1951 v Havlíčkově Brodě a původně rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo jednou stráví kus života v bílé pustině, kde i ticho zní nepřátelsky. Vystudoval strojní obor, prošel různými zaměstnáními a k polárním krajům se nedostal přes marketing osobního rozvoje, ale přes starou poctivou směs fyzičky, vytrvalosti a ochoty trpět dobrovolně a bez publika.

To je na něm možná první fascinující věc. Nebyl to produkt doby, která z každého výletu dělá obsah a z každého puchýře osobní značku. Byl to člověk z generace, která se sebrala, zmlkla a šla. A když šla daleko, tím lépe.

První velké výpravy absolvoval v době, kdy dnešní jistoty prostě neexistovaly. Neměl mobil, neměl satelitní navigaci, a když bylo potřeba zjistit, kde přesně je, pomáhal mu kompas a sextant. Dnešní turista je nervózní, když mu v Krkonoších na dvě minuty vypadne signál; Jakeš se orientoval podle nebe jako někdo, komu se technická civilizace zdála příliš rozmazlená na to, aby jí svěřil vlastní život.

V roce 1984 přešel s první československou expedicí Grónsko. Už to samo o sobě není běžný životopisný údaj, ale spíš věta, po níž si člověk řekne, že tenhle muž měl zjevně jinou představu o slově „dovolená“ než zbytek národa s nafukovacím krokodýlem v kufru.

Pak přišly výkony, které z něj udělaly jméno českého dobrodružství. V roce 1986 jako první Čech sólově v zimě vystoupil na Aconcaguu a při sestupu málem zahynul. Legendární se stal právě tím, že se z hory dostával se zraněnou nohou téměř po plazení, což není heroismus z plakátu, ale špinavá a bolestivá forma přežití.

V roce 1993 došel jako první Čech pěšky na severní pól v rámci mezinárodní expedice North Pole Light. Tam už je vidět, že nešlo o náhodného cestovatele, kterému jednou vyšla odvážná akce, ale o člověka, který se severem uzavřel dlouhodobý, velmi jednostranný vztah: Jakeš přinášel vůli a disciplínu, sever mu za to občas dovolil projít.

O tři roky později si severní pól zopakoval a do toho přišel jeho jedinečný sólový přechod Grónska z východu na západ bez cizí pomoci. A tady už se z běžného obdivu stává skoro podezření, že některým lidem je obyčejný svět prostě malý, měkký a příliš vyhřátý.

Jedna z jeho nejlepších historek je současně absurdní i výmluvná. Grónsko přešel sám a tajně, přičemž o jeho cestě předem nevěděla ani rodina, protože taková výprava byla zakázaná. Dnes si lidé posílají zprávu i z čekárny na zubní hygieně, aby svět náhodou nepřišel o informaci, že sedí na plastové židli; Jakeš prostě zmizel do ledu a ozval se, až když bylo po všem.

Na tom je cosi starosvětského a odzbrojujícího. Ne póza. Ne budování legendy. Spíš prosté přesvědčení, že když člověk něco opravdu chce udělat, tak to udělá a o vyprávění se postará až potom.

Zajímavé jsou i drobnosti, které bourají romantické klišé. Jakeš třeba vyprávěl, že při svých cestách neviděl žádná iglú, protože Inuité dávno žijí v normálních domech a používají výdobytky moderního života. Je to maličkost, ale hezky připomíná, jak rádi si malujeme exotiku jako skanzen pro vlastní představy, zatímco skutečný svět se mezitím normálně zabydlel, zapojil internet a asi by nám ještě poradil lepší bundu.

Také mluvil o tom, že nejhorší není vždy jen samotný mráz, ale vítr a vlhkost. Což je mimochodem přesná definice mnoha životních průšvihů: ne to, co vás zabíjí přímo, ale to, co se k tomu protivně přidá bokem a dokončí práci.

Špicberky nebyly pro Jakeše exotická položka v seznamu úspěchů. Podle jeho medailonů i vlastních údajů tam jezdil opakovaně, v řádu desítek návštěv. Zatímco jiný člověk po třetí návštěvě stejného místa začne tvrdit, že už to tam „zná“, Jakeš se na sever vracel tak často, až to působilo, jako by mu ten mráz přelezl pod kůži a udělal si tam trvalou adresu.

Od roku 2004 navíc působil jako průvodce polárních výprav. Nejen že sever přežil, on se v něm ještě naučil vést ostatní, což je disciplína sama o sobě, protože vysvětlovat lidem pravidla bezpečnosti v pustině je asi stejně vděčné jako školit hejno racků v dopravních předpisech.

V dubnu 2026 byl na Špicberkách nalezen mrtvý po několikadenním pátrání. Podle dostupných informací spadl při sólové výpravě do ledovcové trhliny v ledovci Skilfonna, jeho tělo našli záchranáři v přibližně dvacetimetrové hloubce. Mířil na jižní cíp souostroví Sörkapp.

Je to smutný konec, ale ne nesmyslný. U některých lidí by podobná smrt působila jako krutá chyba osudu. U Jakeše je v tom i tvrdá logika jeho života. Neodešel z místa, které by mu bylo cizí. Skončil tam, kam celý život dobrovolně chodil, protože právě tam se cítil živý.

Na Miroslavu Jakešovi je možná nejpůsobivější to, že jeho odvaha nebyla ukecaná. Nepotřebovala reklamní slogan, terapeutickou omáčku ani heroickou hudbu do pozadí. Stačilo pár faktů a člověk pochopil, že před sebou nemá turistu s lepším spacákem, ale chlapa, který přijal nepohodlí jako normální stav věcí.

A v tom je i cosi nepříjemně osvobozujícího. Jakeš připomíná, že svět není měkký, bezpečný ani povinně srozumitelný. Jen jsme si v civilizaci zvykli předstírat opak. On tenhle přelud nikdy moc nepotřeboval. Raději šel do zimy.