Orloj cinká, silnice vraždí

Ve čtvrtek se Praha připojila k iniciativě Národní den beze spěchu a na Staroměstském orloji zaznělo 130 cinknutí za oběti nehod na českých silnicích. Je to působivý symbol: historický stroj v srdci města připomíná, že moderní člověk se umí zabít hlavně proto, aby byl o sedm minut dřív u kasy, v práci nebo u třetího semaforu. Český motorismus tím dostal přesně takovou eleganci, jakou si zaslouží — memento od hodin, které samy nikam nespěchají.

Akce měla upozornit na zmařené životy způsobené rychlou a bezohlednou jízdou. To je v českých poměrech skoro antropologický výzkum: máme národ, který vám v hospodě půl hodiny vysvětluje význam klidu a pohody, a pak se v autě změní v mikromanažera apokalypsy, protože před ním jede někdo devětaosmdesát. V tu chvíli se z běžného řidiče stává člověk, který považuje blinkr za slabost a bezpečný odstup za levicový koncept.

Na jedné straně stojí pietní gesto, na druhé náš každodenní provoz, kde je nejvyšší životní ambicí dostat se o dvě auta dopředu a následně stát vedle nich na další červené. To je ten český dopravní zen: permanentní nervozita bez hmatatelného výnosu, něco jako kdybyste sprintoval na eskalátoru, který jede dolů do stejného supermarketu. Včerejší realita byla až nepříjemně prostá — žádná velká aféra, jen připomínka, že část společnosti stále považuje spěch za schopnost a ohleduplnost za závadu v softwaru.

Na tom tématu je nepříjemné hlavně to, jak málo je abstraktní. Nejde o tabulku, slogan ani kampaň, ale o prázdná místa u stolů, která vznikla kvůli pár vteřinám, jednomu risku nebo obyčejné blbé netrpělivosti. A jestli měla včerejší připomínka nějaký smysl, pak v tom, že civilizace nezačíná u chytrého auta, ale u chvíle, kdy člověk přestane jet tak, jako by ho doma čekal milion v kufříku.