Oscar v kapse, rohlík v mlze

V pátek připadlo přesně 60 let od chvíle, kdy Obchod na korze získal 18. dubna 1966 Oscara za nejlepší cizojazyčný film jako vůbec první československý snímek. Je to nádherný typ národní vzpomínky: svět nám zatleskal ve stoje a my dnes s lehkou elegancí připomínáme i to, že samotná oscarová soška mezitím zmizela, jako by ji spolkl archiv, sklep nebo československé dějiny samy. V zemi, kde se ztrácí klíče, iluze i stavební povolení, je ztracený Oscar vlastně až nepříjemně autentický suvenýr.

Minulý čtvrtek, tedy pořád ještě v dosahu tohoto týdne, jsme si mohli připomenout i 10. duben 1968, kdy Jiří Menzel převzal Oscara za Ostře sledované vlaky. Tehdejší československý film působil jako student, který přijde do světové soutěže v ošoupaném saku, nic neslibuje, a nakonec odnese hlavní cenu, zatímco velmoci vypadají jako otcové, co si spletli třídní schůzky s přehlídkou moci. Dnes si tuhle chvíli připomínáme s pýchou, ale také s tím tichým českým povzdechem, že kdyby se talent dal tankovat, možná bychom ho už taky regulovali cenovým stropem.

Do týdne spadlo i výročí narození Charlieho Chaplina, který se narodil 16. dubna 1889 a i po 137 letech působí moderněji než polovina veřejného prostoru. Chaplin byl génius přesného gesta: dokázal beze slov říct o společnosti víc než dnešní panelové debaty s pěti hosty a jedním moderátorem, který se tváří jako přetížený router hledající signál smyslu. Je skoro uklidňující, že muž s buřinkou a hůlkou pořád připomíná, jak moc směšně vypadá moc, když uklouzne na vlastní důležitosti.

Na filmových výročích je hezké to, že nejsou jen útěkem do minulosti. Připomínají i něco dost nepohodlného: že malé země nemusí být malé duchem a že kultura není ozdoba na státní polici, ale jedna z mála věcí, které po desetiletích pořád mluví srozumitelněji než mnohá aktuální prohlášení. Když se tedy tenhle týden ohlédneme za Oscary a Chaplinem, není to nostalgie pro pamětníky; je to tichá připomínka, že důvtip, odvaha a talent bývají pro národ cennější než všechny slavnostní řeči, které po sobě nezanechají ani jedinou scénu hodnou zopakování.