Poločas rozpadu normálnosti - Černobyl

26. dubna 1986 začal ve čtvrtém bloku Černobylu běžný test nouzového fungování turbíny a skončil jadernou katastrofou. Operátoři udělali chyby, zablokovali havarijní signál a z rutinního provozu se stal horor, který změnil pohled světa na jádro i na to, co všechno se dá zamlčet, když je u toho dost razítek.

To je na celé věci fascinující skoro filmově. Člověk si představí techniku budoucnosti, atomový věk, kontrolní panely, vědu, disciplínu, stroje přesné jako švýcarské hodinky — a pak zjistí, že celá civilizace umí shořet stejně trapně jako toaster, do kterého někdo strčil nůž. Černobyl nebyl jen havárie. Byl to okamžik, kdy se modernita ukázala jako moskevský obývák: na první pohled monumentální, na druhý už cítíte, že něco hoří za stěnou.

A nejděsivější na tom nebylo, že se stala chyba. Nejděsivější bylo, jak dlouho se všichni tvářili, že chyba je hlavně to, že se na ní někdo ptá.

Černobyl si dnes připomínáme dokumenty, speciály a výročními texty; Česká televize mu věnovala i pořady k 40. výročí a rozhlas znovu otevíral otázku, jak tehdejší Československo informovalo své občany. To je správně, protože některé věci se mají připomínat ne kvůli pietě, ale kvůli prevenci proti lidské blbosti, která je obnovitelný zdroj.

Jenže lidská paměť funguje zvláštně. Na katastrofy se díváme rádi z bezpečné vzdálenosti, jako na starý požár v cizím domě, u kterého už zbyly jen černobílé fotky a dramatická hudba. Jenomže Černobyl není muzeální vitrína. Je to trvalá připomínka, že systém může být sebevědomý jako kapitán výletní lodi, který vám s úsměvem vysvětluje, že naklonění paluby je součást zážitku.

A tak se rok co rok dojímáme nad tím, jak se tehdy lhalo, zatímco dnes jen sofistikovaněji přebarvujeme realitu na uklidňující odstín béžové. Rozdíl je hlavně v grafice, ne vždy v instinktu.

Na Černobylu je cosi strašlivě středoevropského. Ne ten reaktor, ten byl sovětský beton s ambicí božstva. Ale ta atmosféra kolem: autorita, která nechce vypadat hloupě; aparát, který nechce nést odpovědnost; a obyčejní lidé, kteří mají být pokud možno potichu, nejlépe s úsměvem a svačinou.

Proto nám to výročí pořád zní tak povědomě. Ne proto, že bychom žili v reaktoru číslo čtyři, ale protože moc dobře známe svět, kde se problém nejdřív administrativně uloží, pak komunikačně uhladí a nakonec slavnostně vysvětlí. Jako když vám servis vrátí auto bez brzd a řekne, že jde o novou filozofii dynamického zastavování.

Černobyl totiž není jen příběh o atomu. Je to příběh o lidské potřebě tvářit se profesionálně i ve chvíli, kdy se za vámi hroutí strop. A to je disciplína, ve které je civilizace bohužel pořád ve skvělé kondici.

Za všechen sarkasmus tam ale zůstává prostá věc: výročí má smysl jen tehdy, když z něj není kulisa. Černobyl je memento, že technická chyba bývá často až druhá kapitola; první bývá pýcha, mlžení a víra, že realita počká, až dokončíme formulaci. A realita, jako vždy, nepočkala.