Pomlázka na půl žerdi

Realita je méně hysterická, než by člověk čekal z hospodských řečí o zhýčkané mládeži. Podle letošních průzkumů slaví Velikonoce 80 procent lidí z generace Z a 83 procent mileniálů, takže mladí svátky neruší, jen si je ohýbají do použitelného tvaru. Dokonce 59 procent generace Z a 57 procent mileniálů říká, že si bez tradic svátky neumí představit, což je na generaci obviňovanou z vraždy všeho od dopisů po manželství docela slušný výkon.

Jenže pomlázka už není nedotknutelná relikvie. Podle dat Košíku se do Česka zabydluje velikonoční zajíček a hledání vajíček, které praktikuje skoro pětina dotázaných, hlavně kvůli mladším rodičům, kteří klasickou koledu často omezují nebo úplně vynechávají. Tradice tedy přežila, jen jí mladší generace sebrala bičík a dala jí civilizovanější software.

Realita dnešních Velikonoc je hlavně sekulární. V průzkumu Medianu pro Český rozhlas je jen necelá čtvrtina lidí považovala za nejvýznamnější křesťanský svátek, zatímco 37 procent je vnímá hlavně jako symbol příchodu jara a 26 procent jako příležitost být s rodinou a přáteli. České Velikonoce se tedy chovají jako starý venkovský dům po developerské rekonstrukci: kříž zůstal na zdi, ale v obýváku už vládne kávovar, výzdoba a plán na výlet.

To neznamená, že zvyky zmizely. Byt či dům si zdobí 58 procent lidí, tradiční pokrmy připravuje 55 procent a téměř polovina stále chodí na pomlázku nebo polévá vodou, i když těchto zvyků ubývá. Takže ne, svátky neumřely; jen se přesunuly z katechismu do kuchyně, kde má větší slovo mazanec než evangelium.

Zajímavé je, že některé „pravé české“ rituály slábnou i tam, kde by je staromilec čekal přibité hřebíkem k tradici. Pomlázku podle Medianu plete už jen asi 21 procent lidí a kostel během Velikonoc navštíví zhruba pětina. Zato barvení vajec, pečení, výzdoba a rodinné setkání fungují dál, protože jsou prostě snesitelnější než obcházet sousedky s výrazem okresního dobyvatele.

Mladší lidé navíc častěji chtějí, aby koledu dostali spravedlivě kluci i holky, nebo dávají přednost tvořivější, rodinnější podobě svátků. Což je přesně ten moment, kdy se tradiční český argument „my jsme to tak dělali vždycky“ rozsype jako levný linecký pod palcem: dělat něco dlouho ještě není důkaz, že je to dobrý nápad.

Je na tom ale i něco střízlivě lidského. Velikonoce v Česku nejsou jen spor o pomlázku, ale test, jestli umíme oddělit tradici od automatismu. A mladí v tom nevypadají jako barbaři; spíš jako první generace, která si dovolila říct, že svátek může být živý i bez toho, aby někdo dostal přes zadek a tvářil se, že je to kulturní dědictví.