Článek
Česko mělo včera další z těch dní, kdy se tváří, že řeší budoucnost, ale ve skutečnosti jen ladí, kdo komu pošle účet. V Poslanecké sněmovně se debatovalo o návrhu rozpočtu: vláda ho považuje za „reálný“, opozice za „nezodpovědný“. V překladu do běžné češtiny: „My jsme to spočítali dobře“ versus „vy jste se zbláznili“, zatímco dluhy si vesele dál běží maraton.
Je fascinující, jak se rozpočet stal takovým národním sudoku – každý o něm mluví, skoro nikdo mu nerozumí a všichni mají potřebu ho opravovat. Jediný rozdíl je, že když sudoku zkazíte, maximálně ho vyhodíte do koše, kdežto rozpočet se prostě schválí a pak se tváříme překvapeně, že služby státu vypadají jako beta verze čehosi, co se nikdy nedodělalo.
Na evropské šachovnici mezitím Českou republiku zastupují známé figury: Babiš jede do Paříže mluvit o energetice a emisních povolenkách. Země, která se roky hádá o tom, jestli je větrník dezert nebo satanův nástroj green dealu, jede diskutovat o energetické budoucnosti Evropy. To je něco jako kdyby třídní klaun šel dělat besedu o disciplíně.
Ještě zajímavější je, že debata o energetice vypadá pořád stejně: „Je to drahý.“ „Může to být ještě dražší.“ „Tak hlavně, ať to nezaplatím já.“ Mezitím se tváříme, že transformace ekonomiky proběhne nějak sama, zatímco největší technologická inovace domácností zůstává chytrá žárovka řízená mobilem z gauče.
Na východ od nás se však realita nepřetáčí do ironické fejetonové polohy, ale do hrůzy: ruský dron zabil v Charkovské oblasti otce a tři malé děti, těhotnou matku zranil. Tahle věta se čte těžko, a přesto zapadne mezi další notifikace dne: sleva na televizi, nová epizoda seriálu, někdo se pohádal na sítích. Válka se nám přesunula do pozadí, jako kdyby to byl otravný banner, který přejdeme pohledem.
Je zvláštní, jak rychle si zvykáme na neakceptovatelné. Na začátku války jsme sdíleli vlajky, sbírky, emoce. Teď sdílíme hlavně memy (čest výjímkám)a občas se tváříme u voleb, že s tím nemáme nic společného. Jenže všechny tyhle „vzdálené“ konflikty nám jednou přistanou v účtech za energii, v rozpočtu, v geopolitice, kterou pak opět někdo shrne do jedné věty v Událostech.
A do toho na západě Kanady žena zastřelila devět lidí a pak sebe, premiér zrušil cestu na bezpečnostní konferenci. To je skoro metafora – svět je tak „bezpečný“, že už se na bezpečnost ani nestíhá jezdit mluvit. My se tady mezitím uklidňujeme, že „tohle se u nás neděje“, a ignorujeme, že napětí ve společnosti roste, jen se u nás projevuje spíš v komentářích a na silnicích než střelbou na školách.
Mimochodem, když už jsme u právního státu, novým evropským veřejným žalobcem za Česko byl jmenován Pavel Zeman. To je ta nenápadná kategorie zpráv „někdo kompetentní dostal funkci“, kterou většina lidí přeskočí, protože se tam nevyskytuje slovo skandál. A přitom právě tihle tiší úředníci často rozhodují o tom, jestli budou dotace „jen kreativně čerpány“, nebo jestli si na ně někdo skutečně posvítí.
Regionální program přinesl klasický koktejl reality: v Událostech v regionech Brno řešili kriminalitu, útok vlka na Svitavsku, změny dopravy na Vídeňské a rekonstrukce brněnských památek. Vlk útočící ve Vendolí je přesně ten typ zprávy, který se hodí do hospodské debaty: „Říkal jsem, že to dopadne špatně, ti vlci!“ Všichni odborníci na ekosystémy, co sotva rozeznají srnu od jelena, jsou opět v plné polní.
A pak tu máme pivní sekt pro zimní olympijské hry. To je nádherně české – svět řeší energetiku, války a bezpečnost, my experimentujeme s tím, jak dostat bublinky do piva tak, aby to mělo sportovní punc. Ve finále se tak možná stane, že největší exportní specialitou české kreativity nebude AI nebo špičkové technologie, ale „šampus, ale z piva“.
Na dálnici D1 u Brna se včera stala tragická nehoda dvou nákladních aut, jeden člověk zemřel, další byl zraněn. D1 je náš národní test trpělivosti a zároveň kulisa, na které se pravidelně připomíná, že hmotnost, rychlost a beton neznají slitování. Všichni už tu dálnici známe jako starého známého – víme, kde se zúží, kde stojí kamiony a kde se nejspíš něco pokazí.
Každá taková nehoda má ale za řetězem blikajících výstražných světel i něco jiného než „kolaps dopravy“. Někde zůstane prázdná židle u stolu, někde telefon, který už nezazvoní. Jenže ve zprávách se to smrskne na jednu větu a shot z dronu. O den později si pamatujeme jen „stála D1“, ne jméno toho, kdo tam zemřel.
A aby to nebylo celé jen depresivní, pojďme k jedné „měkké“ zprávě, která ale říká dost: Česko má nejnižší podíl vědkyň v celé EU a program pod záštitou UNESCO se to pokouší změnit. Ano, v zemi, kde máme pocit, že jsme národ techniků a chytrých hlav, se polovinu populace daří držet stranou vědy tak efektivně, že v tom vedeme evropské statistiky – odspodu.
Je to vlastně geniální: na jednu stranu si stěžujeme na nedostatek odborníků, na druhou stranu necháme systém fungovat tak, aby ženám ve vědě kladl překážky na každém kroku – od stereotypů přes kariérní pauzy až po hodnocení výkonu. Pak se divíme, že inovace nejde tak rychle, jak bychom chtěli, a vymýšlíme komise, programy a strategie, místo aby se změnilo prostředí, ve kterém lidi pracují.
