Shrek rozkopl vitrínu

Minulý týden jsem si znovu vzpomněl na Shreka a došlo mi, jak neobvykle sebevědomý ten film vlastně byl. V roce 2001 nepřišel jako další poslušná pohádka pro děti, ale jako drzý host, který vejde do naleštěného sálu v zabahněných botách, rozhlédne se po princeznách, zrcadlech a osudových polibcích a řekne si, že tohle všechno je už trochu moc pečlivě naaranžované.

A to na něm dodnes funguje nejlíp. Shrek nebyl postavený jako roztomilý hrdina na plakát, ale jako morous z bažiny, který se nechce nikomu zalíbit a právě proto je mnohem lidštější než půlka uhlazených princů v dějinách animace. Navíc stojí za připomenutí, že Shrek byl původně kniha Williama Steiga z roku 1990, takže celý ten zelený fenomén nezačal v Hollywoodu, ale na stránkách dětské obrazové knihy o antihrdinovi, který byl od začátku schválně nepohádkově odpudivý.

Na Shrekovi mě vždycky bavilo, že se nesnažil konkurovat tím, že bude ještě krásnější, ještě dojemnější nebo ještě citlivější. Zatímco Pixar dlouho působil jako premiant, který i existenciální krizi nasvítí tak, aby vypadala vhodně na rodinný plakát, Shrek si dovolil být drsný, trochu nevychovaný a hlavně ochotný dělat si srandu z celého pohádkového mechanismu.

Dělal si legraci z princezen, ze záchranných výprav, z hrdinské patetičnosti i z té představy, že animovaný film musí být hlavně uhlazený jako hotelová lobby čtyři minuty před příjezdem delegace. A přesně tím byl důležitý: ukázal, že animák může fungovat i bez toho, aby divákovi pořád podsouval, kdy se má smát, kdy dojmout a kdy si uvědomit hodnotu přátelství za doprovodu houslí.

A pak je tu věc, bez které by pro mě Shrek u nás nikdy nebyl tak silný: původní český dabing. První české znění mělo v hlavních rolích Davida Prachaře jako Shreka, Oldřicha Víznera jako Oslíka a Danu Morávkovou jako Fionu; dialogy a režii měl na starosti Michal Jan Michálek. A bylo to na tom slyšet — ne jako překlad, ale jako poctivě udělaný humor, který má rytmus, tempo a chuť.

Nešlo jen o to, že ty hlasy seděly. Důležité bylo, že vtipy zněly přirozeně, jako by v češtině vznikly, ne jako by se k nám dopravily v krabici spolu s návodem k použití. Když si dnes lidé na Shreka vzpomenou, často si nevybaví jen scénu, ale rovnou způsob, jak byla řečená — ten tón, tu kadenci, tu radost z toho, že si film dovolí být trochu přidrzlý i v českém podání.

A ano, právě tady bych nejradši vypisoval nejslavnější hlášky jednu za druhou. Jenže u dabingu je to stejné jako u rodinného stříbra: člověk ví, že je skvělé, ale nevynáší ho celé na ulici. Stačí říct, že ten původní dabing měl přesně ten typ humoru, který uměl být dětsky bláznivý i dospěle škodolibý zároveň, a proto tak zlidověl. Některé filmy mají dobrý překlad; Shrek měl dabing, který si u nás skoro vybudoval vlastní občanství.

Mám pocit, že Shrek nezestárl dobře jen kvůli nostalgii. Drží i proto, že si z pohádek nedělal srandu proto, aby je zničil, ale proto, aby je probudil. Připomněl, že i žánr plný princů, kouzel a osudových polibků může mít trochu bláta na botách a pořád fungovat možná lépe než předtím.

A možná právě proto si ho lidé připomínají i po pětadvaceti letech. Ne jako dokonalý film ve vitríně, ale jako chytrou ránu do skla, za kterým byl celý ten pohádkový porcelán až příliš dlouho vystavený bez jediného škrábance. Shrek nebyl uhlazený, nebyl poslušný a nebyl vzorný. A já mám pořád pocit, že právě tím byl tak osvěžující.