Článek
Kultura jako klíč. Od šuplíku.
Vláda ČR si vymyslela Státní kulturní politiku 2026–2030+, podle které je kultura „klíčem k odolné a stabilní společnosti“ a vyplatí se do ní investovat, protože je to vlastně takový národní poklad na steroidech. Dokument má vizi, tři priority, deset strategických cílů a dvacet šest konkrétních cílů, takže kdyby se kultura dala zachránit excelovou tabulkou, jsme kulturní supervelmoc.
Oficiálně se slibuje, že se bude budovat kreativní sektor, který pružně reaguje na krize, chápe širší kontext a umí si poradit v jakékoli bouři. Neoficiálně všichni tušíme, že první krize přijde, až se ukáže, že na ty vznešené cíle nejsou peníze, lidi a ani chuť – ale zato bude krásný PDF soubor.
Když je kultura investice, ale rozpočty jsou folklor
Kultura už prý nemá být jen „agenda, která stojí peníze“, ale místo, kam se „vyplatí investovat“, s důrazem na udržitelnost, efektivní využívání zdrojů a zapojení soukromých partnerů. Jinými slovy: stát napíše strategii a pak bude doufat, že někdo jiný tu kulturu zaplatí, ideálně bez dotací a bez řečí.
Do června 2026 má vzniknout implementační plán, kde budou přesné kroky, termíny a indikátory, takže kulturní domy, knihovny a regionální divadla si mohou zatím připravit stopky a kalkulačky. Až jim někdo vysvětlí, že jejich existenci lze měřit indikátorem, možná pochopí, že skutečným uměním dneška je přežít účet za energie.
Mezitím v realitě: mlhy, náledí a prázdné sály
Včera bylo počasí na typického českého kulturního konzumenta: jasno až polojasno, místy mlhy, ráno dokonce mrznoucí. Dokonalé podmínky pro návštěvu kina – ideálně takového, které už to vzdalo během posledních let a změnilo se na fastfood nebo kanceláře.
Teploty se šplhaly někam k desítce, pokud vám mlha milostivě dovolila slunce, jinak to kolem šesti stupňů připomínalo foyer divadla, kde se šetří na topení, protože „příští rok už určitě bude líp“. Počasí sice nebyla kalamita, ale ve srovnání s rozpoložením kulturní scény bylo příjemně stabilní.
Vzali nám iluze, ale nechali nám PDF
V době, kdy spousta kulturních institucí balancuje mezi „ještě žijeme“ a „už zavíráme“, přichází stát s velkým strategickým rámcem. Ten slibuje odolnou společnost, připravenost na změny a kreativní sektor, který zvládne každou krizi – pokud se ovšem ta krize vejde na titulní stránku dokumentu.
Možná by se k té strategii hodila i drobná kulturní reforma v hlavách: přestat považovat umění za luxusní příplatek k životu a začít ho brát jako něco, bez čeho se společnost mění v nákupní centrum s přídavkem volebních kampaní. Zatím to ale vypadá, že nejkonzistentnější žánr české kulturní politiky je dlouhé čtení s otevřeným koncem
