Článek
Když se podíváte na pondělí 16. února 2026, vypadá Česká republika jako dobře fungující stroj – takový ten, co sice drhne, teče z něj olej a občas bouchne, ale v návodu pořád stojí, že „pracuje dle specifikace“. Vláda sedla do Strakovky, projednala, „schválila“ a zvedla se od stolu se stejným výrazem, s jakým odcházíte od zubaře: přežili jsme, ale úplně jistí si tím nejsme.
Začněme u vládní mantry jménem „hospodářská strategie“. Dokument s poetickým podtitulem „Česko: Země pro budoucnost 2.0“ má zařídit, aby tahounem růstu byly firmy, nikoliv stát. Zní to rozumně – stát totiž v posledních letech tahoun byl, ale bohužel hlavně tahounem dluhu. Kabinet tedy slavnostně oznámil, že bude investovat do energetiky, dopravy, vzdělávání, bydlení a inovací a zároveň nechá vyniknout soukromý sektor. Prostě plán, ve kterém všichni vyhrají a nikdo nezaplatí.
Jenže realita má smysl pro humor. Prognostický panel České bankovní asociace totiž před pár dny oznámil, že ekonomika má v letech 2026 a 2027 růst o 2,6%, inflace spadne k 1,7% a reálné mzdy porostou asi o 4 %. Domácnosti tedy podle papíru zbohatnou, ekonomika se nadechne a všechno vypadá růžověji než výkladní skříň řetězce s levnými úvěry. Riziko? To pozitivní, prý. To je taková úžasná formulace, která v překladu znamená: „Jestli to nevyjde, neříkejte, že jsme vám to neslíbili.“
Do toho vláda řeší i něco tak přízemního, jako je pobyt lidí, co před válkou utekli z Ukrajiny. Na pondělním zasedání schválila nařízení, které uprchlíkům umožní i letos žádat o zvláštní dlouhodobý pobyt. V politické debatě, kde se běžně operuje slovy jako „zátěž“, „bezpečnostní riziko“ a „migrační vlna“, je to svým způsobem překvapivě pragmatický krok. Zvlášť v zemi, která si neumí obsadit ani všechny volné pozice v nemocnicích.
A když už jsme u nemocnic: vláda rovnou jmenovala zmocněnce pro transformaci páteřní sítě nemocnic v Praze a výstavbu nového fakultního komplexu. Je to krásný český paradox – jsme národ, který miluje nadávat na zdravotnictví, ale zároveň dělá všechno pro to, aby se každá zásadní stavba táhla jako soudní spor o plot na vesnici. Takže teď máme zmocněnce. V českém překladu: člověka, na kterého budeme moct za deset let nadávat, až to pořád nebude stát.
Zatímco vláda „schvaluje“, Sněmovna si chystá vlastní reality show. Poslanci už vědí, že v březnu mohou rozhodovat o vydání premiéra Andreje Babiše a vicepremiéra Tomia Okamury k trestnímu stíhání. Oba mluví o politickém procesu, oba odmítají vinu a všichni ostatní dělají překvapené obličeje. Kauza Čapí hnízdo tedy dostává nové pokračování, takové to díl číslo sto dvacet tři, kdy už téměř nikdo neví, o čem byla první epizoda, ale postavy pořád zůstávají stejné.
K tomu jsme přidali ještě nový český vynález: potravinového ombudsmana. Ten má řešit ceny a marže u potravin, porovnávat produkty a chránit spotřebitele. Náklady na novou funkci prý nebudou žádné, protože to tak hezky zní v tiskové zprávě. V praxi to vypadá jako další instituce, která bude mít plné ruce práce s tím, aby vysvětlila, proč stojí máslo víc než před deseti lety, přestože inflace údajně zpomaluje a ekonomika roste přesně tak, jak nám to vyšlo v Excelu.
Na mezinárodní scéně si Česko připomnělo, že má pořád ještě nějaké staré dluhy – zrovna vůči Polsku. Ministr zahraničí po jednání ve Varšavě oznámil, že jsme se v otázce územního dluhu posunuli kupředu a řešením má být projekt ochrany proti záplavám. Vypadá to skoro poeticky: místo aby se hádali o historii, budou stavět protipovodňová opatření. Vztahy uvnitř V4 ale zjevně tak idylické nejsou, protože Poláci by byli rádi, aby Česko přispělo k uklidnění sporů v regionu. Z čehož lze vyvodit, že jsme se v geopolitice posunuli z role „toho, kdo remcá“, do role „toho, kdo má dělat moderátora rodinné hádky“.
A to všechno se stalo v jeden jediný den. Žádná sněhová kalamita, žádné zavřené dálnice, jen standardní provoz v zemi, kde vláda schvaluje strategii pro budoucnost, zatímco Sněmovna ladí termín, kdy možná vydá premiéra a vicepremiéra policii. Ekonomové kreslí křivky růstu, lidé kreslí čáry přes rozpočet. A mezi tím vzniká nová funkce potravinového ombudsmana, protože když si nevíte rady s cenami, je nejjednodušší zkusit zřídit někoho, kdo na to bude dohlížet.
