Článek
Jedna z prvních věcí, které vám v domově důchodců vysvětlí, je seznam zákazů. Nekouřit na pokoji. Nekouřit v koupelně. Nekouřit na chodbě. Nekouřit z okna. Ideálně nekouřit vůbec. Realita je ale taková, že někteří klienti mají za sebou delší kuřáckou kariéru než já život.
Pan Alois byl přesně ten případ. Devadesát let, plíce v háji, srdce v háji, ledviny na dovolené. Ale cigareta? Ta byla pořád funkční.
Našla jsem ho sedět na posteli s otevřeným oknem a zapalovačem v ruce. Ten pohled znám. Takový ten provinilý výraz malého kluka, co ví, že dělá něco zakázaného, ale stejně to udělá.
„Pane Aloisi, tady se kouřit nesmí,“ řekla jsem automaticky, tónem školní jídelny.
Podíval se na mě, potáhl si z cigarety a úplně klidně odpověděl: „Slečno, já už nemám co ztratit.“
A v tu chvíli mi došla munice.
Protože co na tohle chcete říct? Že mu zkrátí život? Ten má v papírech rozepsaný skoro na měsíce. Že ohrozí zdraví? To už je ohrožené tak dlouho, že by potřebovalo pamětní desku.
Zkoušela jsem klasiku: bezpečnost, požární řád, ostatní klienti, směrnice, zápach, riziko. On jen kýval hlavou a mezi jednotlivými argumenty si v klidu potahoval.
„Víte, kolik let kouřím?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Od patnácti. Teď je mi devadesát. To už je spíš životní styl než zlozvyk.“
A pak přišla věta, která mě definitivně rozložila:
„Kdybyste mi zakázala kouřit ve dvaceti, chápu. Ale teď? Teď už mi klidně můžete zakázat i smrt.“
Seděla jsem na jeho posteli a měla pocit, že mě někdo vyfackoval filozofií.
Problém byl, že oficiálně jsem měla cigaretu zabavit. Neoficiálně jsem seděla před člověkem, který přežil válku, komunismus, tři infarkty a dvě manželky. A já mu měla sebrat jedinou radost, co mu zbyla.
„Tak aspoň ne tady,“ zkusila jsem to. „Pojďte na balkon.“
„Na balkon fouká,“ řekl. „A já už nemám plíce na horskou turistiku.“
Nakonec jsme uzavřeli dohodu století. Kouřit může, ale jen u otevřeného okna, s popelníkem a hasičákem připraveným na dosah ruky. Oficiálně jsem to nenapsala nikam. Neoficiálně jsem se stala spolupachatelem.
Od té doby si vždycky, když jdu kolem jeho pokoje a cítím kouř, vzpomenu na to, jak absurdní jsou naše pravidla tváří v tvář realitě. My řešíme směrnice, oni řeší konečnost.
Pan Alois mi jednou řekl: „Vy mladí pořád mluvíte o budoucnosti. My už řešíme jen přítomnost. A v té přítomnosti chci cigaretu.“
A víte co? Já mu to vlastně přeju. Protože až budu jednou ležet někde na pokoji číslo 312, možná budu taky chtít něco zakázaného. Ne proto, že bych byla rebel. Ale proto, že už mi nebude záležet na tom, co je správně.
Jen na tom, co mi ještě dává pocit, že jsem naživu. I kdyby to byla blbá cigareta u otevřeného okna.
