Článek
Klíčovou roli v tomto procesu hrají zákonodárci (Parlament ČR), kteří přijímají právní předpisy, a exekutivní složky (např. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR), které je implementují.
Neschopnost vládních špiček přijmout politickou odpovědnost za to , že právě oni dělají stavební zákon nefunkčním je více než zřejmá.
Dokud bude stavební zákon jen politické rozhodnutí změna nenastane nikdy.
Pokud stavební zákon selhává ve své funkčnosti například kvůli nejasnostem, nadměrné byrokracii nebo nesouladu s jinými právními předpisy, odpovědnost může být rozdělena mezi:
Zákonodárnou moc: Za špatně navrženou nebo nekvalitní legislativu.
Exekutivu: Za nedostatečnou implementaci, včetně absence potřebných vyhlášek, metodik a kontroly.
Orgány samosprávy: Za možné zdržení nebo chybnou aplikaci zákona v praxi.
Soudní moc: Pokud dojde k nedostatkům při rozhodování o sporech spojených se stavebním zákonem.
Zároveň může být odpovědnost přičítána i odborné veřejnosti či lobbyistickým zájmům, které mohly ovlivnit podobu zákona.
Konečným dopadem takového selhání však trpí občané a podnikatelé, úředníci , soudy kteří čelí průtahům nebo nejasnostem v oblasti stavebního řízení.
Příklady z praxe
Stát neřeší černé stavby efektivně z několika důvodů, které jsou často spojeny s legislativními, organizačními nebo politickými překážkami:
1. Nedostatečná legislativa a právní mezery
Legislativa v oblasti stavebního práva je často složitá, nejednoznačná nebo obsahuje mezery, které mohou být zneužity. V některých případech chybí jasně definované postupy, jak s černými stavbami nakládat, což ztěžuje jejich odstranění nebo postih odpovědných osob.
2. Slabá kontrola stavebních úřadů
Stavební úřady často nemají dostatek kapacit (personálních či finančních) na pravidelnou kontrolu všech staveb v jejich oblasti. To vede k tomu, že černé stavby nejsou včas odhaleny nebo řešeny. Navíc v některých případech může být kontrola ovlivněna korupcí nebo politickým tlakem.
3. Zdlouhavé soudní procesy
Pokud se černá stavba dostane do fáze soudního řízení, může řešení trvat roky. Majitelé černých staveb často využívají právní kličky, podávají odvolání nebo jinak zdržují proces, což celou situaci komplikuje. Často se tak stává, že černá stavba zůstává stát po dlouhou dobu bez faktického zásahu.
4. Politická vůle a zájmy
Řešení černých staveb může být politicky nepopulární, zejména pokud se jedná o stavby, které mají podporu místní komunity (např. rodinné domy či drobné stavby). Politici tak někdy záměrně přehlížejí tento problém, aby si neznepřátelili voliče. Na druhé straně mohou být někteří politici zainteresováni na tom, aby černé stavby zůstaly neřešeny, kvůli vlivu a zájmům developerů.
5. Složitost odstranění černých staveb
Odstranění černé stavby je administrativně, finančně a fyzicky náročný proces. Stavební úřady musí projít složitým schvalovacím procesem, zajistit prostředky na odstranění a následně vymáhat náklady po majiteli, což je často problematické.
6. Nízké pokuty a slabé sankce
Pokuty za černé stavby jsou v mnoha případech nízké a neodrazují od porušování zákona. Někteří stavebníci raději zaplatí pokutu, než aby se zdržovali čekáním na povolení, nebo spoléhají na možnost dodatečné legalizace stavby.
7. Možnost dodatečné legalizace
V českém právním systému je často možné černou stavbu dodatečně legalizovat, což motivuje některé stavebníky k tomu, aby si s povolením hlavu nelámali. Tento postup podkopává autoritu stavebního práva a podporuje nedůslednost v jeho vymáhání.
Možná řešení:
Zjednodušení legislativy: Zavést jasná a efektivní pravidla, která budou minimalizovat možnost vzniku černých staveb.
Zvýšení sankcí: Přísnější tresty a vyšší pokuty za černé stavby by mohly odrazovat od porušování zákona.
Posílení kapacit stavebních úřadů: Zvýšení počtu pracovníků a zdrojů na kontrolu a řešení stavebních přestupků.
Transparentní procesy: Digitalizace stavebních řízení a veřejná kontrola by mohly omezit prostor pro korupci a nedbalost.
Zrychlení soudních řízení: Zavedení speciálních pravidel pro rychlejší rozhodování o černých stavbách.
Celkově je problém černých staveb spojen s kombinací neefektivní správy, nedostatečné prevence a nízké politické priority. Bez systémových změn se bude tento problém dále prohlubovat a ohrožovat důvěru veřejnosti v právo a spravedlnost.
————————————————————————————-
Přenesená působnost státu na samosprávy je princip, který byl zaveden v rámci reformy veřejné správy v České republice po roce 1989. Tento princip je zakotven v právním rámci ČR, konkrétně v Ústavě ČR (čl. 105) a dalších zákonech, zejména v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).
Přenesení působnosti státu na samosprávy bylo iniciováno vládními představiteli během transformačních procesů po pádu totalitního režimu. Cílem bylo decentralizovat státní správu, posílit samosprávné orgány a přiblížit rozhodování občanům. Hlavní odpovědnost za implementaci této reformy nesly tehdejší vlády a parlamenty, které schválily příslušné zákony. Významný vliv mělo Ministerstvo vnitra ČR, které bylo garantem reformy veřejné správy.
Přenesená působnost znamená, že samosprávy (obce a kraje) vykonávají určité úkoly státu, jako je například agenda stavebního řízení, matrik, evidence obyvatel nebo sociální péče, přičemž zůstávají pod dohledem státní správy. Tento systém však někdy vede k problémům, například při nejasném rozdělení odpovědnosti mezi státem a samosprávami.
——————————————————————————-
Níže je seznam vlád České republiky od roku 1990 do roku 2024. Tento seznam zahrnuje předsedy vlád a období jejich působení:
1. Federální období (do roku 1992)
Vláda Petra Pitharta (ČNR, 1990–1992) – Období po sametové revoluci v rámci federace ČSFR.
2. Vlády samostatné České republiky (od roku 1993)
Václav Klaus I. (ODS, 1993–1996) – První česká vláda po rozpadu federace.
Václav Klaus II. (ODS, 1996–1997) – Druhá vláda Václava Klause.
Josef Tošovský (nestraník, 1997–1998) – Úřednická vláda.
Miloš Zeman (ČSSD, 1998–2002) – První sociálnědemokratická vláda po roce 1989.
Vladimír Špidla (ČSSD, 2002–2004) – Pokračování vlády ČSSD.
Stanislav Gross (ČSSD, 2004–2005) – Nejmladší premiér v historii ČR.
Jiří Paroubek (ČSSD, 2005–2006) – Vláda navazující na předchozí období ČSSD.
Mirek Topolánek I. (ODS, 2006–2007) – Menšinová vláda.
Mirek Topolánek II. (ODS, 2007–2009) – Stabilnější vláda, ukončena pádem při hlasování o nedůvěře.
Jan Fischer (nestraník, 2009–2010) – Úřednická vláda.
Petr Nečas (ODS, 2010–2013) – Pravostředová koalice, která skončila po skandálu premiéra.
Jiří Rusnok (nestraník, 2013–2014) – Úřednická vláda jmenovaná prezidentem Milošem Zemanem.
Bohuslav Sobotka (ČSSD, 2014–2017) – Stabilní koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL.
Andrej Babiš I. (ANO, 2017–2018) – Menšinová vláda bez důvěry.
Andrej Babiš II. (ANO, 2018–2021) – Koaliční vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM.
Petr Fiala (ODS, 2021–současnost) – Koaliční vláda SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) a Pirátů se STAN.
Poznámky:
Tento seznam zachycuje hlavní předsedy vlád a jejich období od roku 1990 do roku 2024
