Článek
Když mi zemřel v krásných sedmnácti letech můj psí kamarád, rozhodla jsem se nového společníka získat ve psím útulku.
Věděla jsem, že do mého bytu pejsek nesmí být moc velký a ani moc starý, aby mi mohl dělat společnost na dlouhých výletech. To se ukázalo jako problematické. Městské útulky nabízely psy hlavně starší, velké nebo handicapované. Tehdy přišel na řadu pesweb. S ním pejsci všech druhů, velikostí a barev. A srdceryvné příběhy pejsků přivážených ze slovenských romských osad, z Ukrajiny, z popelnic, odebraných z řetězů. Jeden pejsek mě chytil za srdce. Odrostlé štěně odebrané zlým lidem.
Neziskový útulek vedla paní veterinářka. Útulek prý nemá své zázemí, psíci jsou umístěni u dočaskářů. Ti se o ně starají, dokud nenajdou nové pány. Dočaskářka byla v pohodě, pejsků měla asi pět. Půjčila mi klučíka na procházku a padli jsme si do oka. Vše vypadalo dobře. Papíry prý vyřídí paní veterinářka.
Paní veterinářka nás přivítala v ordinaci s tím, že útulek je neziskový a je sponzorován skrze adopční smlouvu. A požádala o pět tisíc. Doklad neměla, prý ho zašle spolu se smlouvou. Pak sdělila, že za provedenou kastraci požaduje tisíc pět set korun. Opět bez dokladu. Přidala vyprávění o tom, jak štěně trpělo a jak je nutné mu koupit kvalitní krmení a doplňky a za pytel granulí a vitamíny jsem vyplázla další dva a půl tisíce na ruku. Pak jsem upozornila paní veterinářku, že pejsek má poměrně vratké zadní nohy. Řekla, že je v naprostém pořádku, že nožky musí jen zesílit, protože zvíře bylo celý svůj krátký život jen na řetěze. Tato historka se mi příliš nezdála. Ani tvrzení o tom, že pejskovi je půl roku. Štěňata se přece nekastrují. Ale jak jsem psala, srdci neporučíš. Rozloučila jsem se s paní doktorkou a už jsme drandili domů.
Doma psík dostal záchvat hrůzy, když uviděl ohrádku s boudičkou, kterou měl považovat za své bezpečné místo. Půl roku se děsil jakékoliv mříže. Vodítko ho nechávalo klidným. První veterinář, za kterým jsme přišli pro očkování, odhadnul věk psa podle zubů na rok až rok a půl. Pak nám sdělil, že pejsek má na první pohled obě zadní nohy zralé na operaci pro luxaci patel. Že je to genetická záležitost. A že slabé osvalení není dáno jen podvýživou, ale tím, že byl pes zřejmě chován v kleci. To mě utvrdilo v názoru, že zvíře pravděpodobně pochází z množírny. Bylo by možné, aby se poté, co stát začal množírny psů stíhat, přesunul byznys na některé soukromé útulky? Že by někteří provozovatelé sháněli požadované „zboží“ a dělili se s dodavateli o zisk?
Paní veterinářka mi k informacím od veterináře neřekla nic. Po prvním hovoru přestala brát telefony. Žádné doklady dodnes neposlala. Nevím, jak dlouho její útulek inzeruje na peswebu. Ale zachraňovat ročně stovky štěňátek se mu vážně daří. Vždyť jen na peswebu jich podle stránek úspěšně umístil téměř tři stovky. Tak, až budete chtít zachránit pejska z útulku, koukněte na jeho nabídku. A když uvidíte, že nabízí většinou krásná štěňátka a dokáže jich za rok udat i přes stovku, zamyslete se.
