Ke znečištění ovzduší a změnám v globálním klimatu

K znečištění ovzduší a změnám v globálním klimatu

Co způsobilo, že roky 2023, 2024 a od už začátku rok 2025 byly tak extrémně teplé, je nejen pro meteorology nepochopitelné. Dříve globální teploty zvyšoval jev El Niño, při něm se východní část tropického Pacifiku mimořádně ohřívala a uvolnila do atmosféry určité množství tepla. Jenže od roku 2023 se dle amerického úřadu NOAA začínaly rozvíjet podmínky opačného jevu, La Niña měl globální teploty od roku 2024 ochlazovat, skutečnost je v opaku.

Celý problém nelze zjednodušit tím, že se vina vhodí na lidského činitele. Skutková podstata je mnohem širší. Země je nedílnou součástí vesmírného dění, což se nerado připouští jako též možná příčina i jiných dopadů. Astrologie má k tomu planety, možný vliv je pozemsky materializovanými vědci opovrhovaný. Už před koncem minulého století astronomové zjistili, že se veškeré hvězdné seskupení v galaxiích i hvězdokupách řítí vesmírem rychlostí až milion kilometrů za hodinu jakoby přitahované fyzikálně neviditelným, neznámým atraktorem (přitahovačem). Nikoli však bodově, spíš rozprostřeně. K tomu se v roce 2011 Nobelovou cenou uzákonilo, jako už zrychlování rozpínavosti vesmírného prostoru i s jeho hvězdnou náplní. Lze předpokládat, že rozmary mohou už transpozicí ovlivňovat celé dění pozemské, ať to civilizované lidstvo připouští nebo ne.

Na všech vědeckých, ekonomických i politologických konferencích často po světě konaných se probírá problematika změn klimatu, též znečištění krajiny. U toho je to jednoznačně odpad lidsky vytvářeného neřádu. Chybí pevný řád omezující, celosvětově platný, který svobodná demokracie i důrazně odmítá. Volností dovolí každému se na změnách k horšímu průběžně podílet. Bohatnoucí z nich, všeobecně platný, prosadit zákonem daný limit nedovolí. Demokratické vlády si zakázaly vytvořit zákonné prostředky na represi dravých soukromníků, je soukromé, svatě nedotknutelné, přesto, že i vše nejen vůkol ničí. Devastace přírodních zdrojů tak bují dle známého francouzského monarchy, po nás potopa. Někteří vědci si vědomi dopadů k tomu dodávají, neuskuteční-li se už nutné politické změny, jsou i místní ochranné akce bezvýznamné. Vinou přílišné svobody a s ní spojených svévolností, světová katastrofa přijde zánikem životu schopného prostředí. A vysoký populační růst v některých regionech značně zvyšuje i při chabé stravě, spotřebu a komplexně zatěžuje ekologii. Jenže, i když se zpomalí třeba zvýšenou kulturností, tak tou se zátěž přírody stejně navýší, jak je tomu ve vysoce, někde až přepychově vyspělých zemích.

Ještě přes polovinu minulého století se v domácnostech topilo v kamnech a jen dřívím a uhlím. Prodávané zboží se balilo do sáčků z papíru, bonbony, i čokoládové se vážily do nich. Maso zase do béžových či bílých papírů, zelenina většinou do starších novin. Veškeré obaly byly jen buničina spálená i s odpadem zeleniny, nať, slupky z brambor, prosté škodlivých exhalací. Uhelné zplodiny spláchl déšť. Odpadem topení byl popel, ten sváželi popeláři nákladními auty s otevřenou korbou. Nakládali ho na ni z popelnic s dalším odpadem a odváželi vše na skládky. Splašky byly vedené do řek, které značně znečišťovaly, čističky ještě běžné nebyly. Přepych moderny vše změnil. Zboží se prodává v klamavých plastikových obalech, ve kterých se často na dně v ostychu choulí, zejména u léků, bonboniér a dražších výrobků. Ekologické zátěže, zbytné u vyspělé civilizace.

Neznalost i možných jiných příčin považuje znečištění ovzduší způsobené lidskou činností za jediné, které ovlivňuje i klima. Proto přibývá kritiků svobody, víc diktátu v jeho ochraně by mohlo odvrátit hrozící katastrofu. Od poloviny minulého století se zvýšila průměrná teplota o více jak dva a půl stupně. Světoví klimatologové na to mají řadu různých teorií, žádná nevyznívá jednoznačně, záhy nějaký děj ji zpochybní. Podle nich se v roce 2020 už výrazněji změnily původní předpoklady o vzrůstu teploty na zemském povrchu. Původní, lineární růst předpokládal jen o jeden a půl stupně Celsia za třicet let. Jenže děj už probíhá podle exponenciální křivky a první dekádou milénia takto klimatické dění vstoupilo do její ohybové části, a v současnosti se už nachází ve strmém náklonu. Tím se původní předpovědi z běhu lineárního výrazně zkrátily. K sledování klimatu se využívají i satelity, a na odlehlejších místech automatizované stanice přenosem změřených údajů na počítače. Ty z celého světa jsou analyzovány Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC). Ním jsou formulovány pro širší potřebu i politických představitelů všech zemí světa. A dle toho se vytváří i modelové předpovědi, které se ne vždy vyhovujícím způsobem uskuteční.

Klimatická problematika má dvojí dopad, místní a globální. K těm lokálním patří též přírodní požáry, sopky aj., stěžejní je lidský činitel s exhalací plynů do ovzduší i s ekonomickými důsledky. K té globální jsou vědně, politicky i ekonomicky značné rozpory v příčinách a dopadech. Spíš jen v rovině spekulací, dohadů nebo ignorace když jde o mocné, firemně konkurenční boje. Jednoznačné důkazy ale nejsou, jen se tvrdí, že to či ono tak je, navozující i nesmiřitelné postoje. Proto historici za podpory geologů k tomu udávají, vždy byla období mrazivá, doby ledové i naopak velmi teplá a suchá, kdy hladem vymíraly národy. Současné změny klimatu by mohly být jedněmi z nich. Proto byla sepsaná v roce 2017 Pařížská dohoda, rámcová smlouva o omezování exhalací. Nato už v roce 2019 byla sepsaná proti, Oregonská petice, tu podepsalo přes třicet tisíc vědců. V ní se upozorňuje: „Neexistuje přesvědčivý důkaz, že by lidmi uvolňované skleníkové plyny působily tak katastrofické oteplování zemského klimatu a povrchu“. V červenci 2019 USA vystoupily z pařížské dohody.

K tomu i Berkhoutova petice z října 2019: „Je vědecky nereálné, připsat lidem odpovědnost za zvyšující se oteplování. Je pozorované už od poslední pětiny minulého století po současné.“ Je až utajovanou pravdou, že mocné lesní požáry na celém světě i neustálá vulkanická činnost mají takto nesrovnatelně větší vliv na obsah skleníkových plynů v zemském ovzduší, než filtrované zplodiny z lidské činnosti vypouštěné do ovzduší. S krachem tak skončila i konference OSN v prosinci 2019 v Madridu i v roce 2024 v Baku, i když v roce 2023 Světová meteorologická organizace potvrdila, že se oteplování Země zrychluje.

Proto je European Green Deal, Zelená dohoda pro Evropu, soubor iniciativ Evropské komise vedoucí k výraznému omezení aktivit v energetice, dopravě, průmyslu i úprav v zemědělství. Ty s biologickou rozmanitostí v lesním i polním hospodářství, a všechno s tím, že to má vliv na klima. Takže stěžejním cílem do roku 2050 je dosáhnout stav klimaticky neutrální, rovnováhu mezi lidmi produkovanými emisemi do atmosféry, a zařízeními oxid uhličitý z ovzduší odebírající. Tvrdý řád až razantně svobodu omezující, co se zastáncům lidských práv i na devastaci přírodního prostředí soukromníky, nelíbí. Jedni důrazně pro, jíní důrazněji proti, a spekulace o lidském činiteli. K pravé příčině věda nedospěla, protože v historické době je to novum.

I když jsou všechny konference, jednání vlád, i různých organizací směrované ke klimatu více k jeho globálnímu, znečištění ovzduší je spíš záležitost lokální. Situace momentálně meteorologická, jak ovlivní místní počasí v danou dobu. K tomu je rozsáhlá síť stanic pro upřesnění, aby se mohly přes příslušné instituce v případě potřeby zdroje znečištění zastavit nebo omezit činnost. Záležitost nanejvýš regionální, a tím i s odlišně případnými postihy.

K dopadům změn klimatu

Geologové z průzkumů sedlin, archeologové z jevů je zkoumajících zjišťují, že se na zemském povrchu průběžně střídají období mrazivá, deštivá a suchá. Podle dlouhodobého sledování úbytku ledovců na Islandu, v Grónsku a v celé krajině severní začínalo ve třicátých létech minulého století a zvolna do jeho tří čtvrtin. Od osmdesátých let se začíná tání mírně zvyšovat a v přelomu milénia přechází v rychlejší odtávání, což svědčí o sledování průběhu exponenciální křivky už za ohybem směrem vzhůru. Předpovědi možného tání z roku 2014 byly v roce 2017 výrazně překročeny nad předpokládaný vzrůst. Za tři desítky let teplota Severního ledového oceánu zvýšila odtávání ledu tak, že se hladina moří zvýšila o osm milimetrů. Klima je méně mrazivé, voda v mořích se otepluje, nižší je množství planktonu, velrybí druhy strádají, některé tím i vymírají nebo páchají sebevraždu na plážích. Oteplení šíří mořské proudy až k jižnímu pólu kde ledy též tají. Oproti první polovině minulého století se severní oblasti oteplily o dva a půl stupně, taje i věčně zmrzlá půda, permafrost. Roční dny tepla se prodlužují, tají ledovce ve vysokohorské krajině, tím i s bahenními lavinami. V oblasti nad šedesátou rovnoběžkou se permafrost v dřívější době rozpouštěl do hloubky nanejvýš šedesát centimetrů. Před koncem druhé dekády milénia hlubině přes jeden metr. Roztáním vytváří prolákliny i v hlubinách. Zamrzlý metan se uvolňuje jako mocnější plyn než CO2. Omezovat jeho spotřebu je tak i nebezpečné! Seizmické a sopečné aktivity sílí, jsou častější i mocnější, a tropické cyklony. Též větrné smrště s přívaly vod i s krupobitím. Záplavy, sesuvy podmáčené půdy, bahenní toky i vydatná sněžení. Jinde sucha, rozsáhlé požáry, extrémní teplotní změny v ročních období.

Průběžně se však neřeší ani příčiny, pouze důsledky jsou-li katastrofické. Věda se tak snaží najít důvod ve všem pozemském. Na tom se výraznou měrou podílí i ekologové. Brojí dokonce celkově proti elektrárnám. Jaderným, jsou nebezpečné, uhelné devastují dobýváním krajinu a zplodinami ji znečišťují. Sluneční panely ničí scenerii a tím úrodné polnosti, větrné plaší ptáky a hyzdí krajinu. Vodní přehrady ničí přirozenost. Vše vyhlašují pomocí elektrické energie, ale neřeší kde ji vzít.

Analýza zvratů globálního klima

Země soptí čtyři miliardy let. Před dvěma a půl miliardou roků se již magma plně vyčerpalo, tím po miliony roků byla, dle zjištění geologů, povrchově mocně promrzlá. Přesto ji náhle něco ohřálo. Stejně i před zhruba sedmi sty miliony roků zas totální ledová zámraza, avšak ku podivu geologů a fyziků opět se trvalé promrznutí nekonalo. K životu se, zřejmě ohřevem magmatu, Země vzkřísila. Dvakrát byla Země po miliony roků pod ledovým příkrovem místy až kilometry tlustým, přesto se zas začalo zemské nitro zahřívat a ledy tály. Věda neví, jak magma získalo pro zahřátí tak ohromné množství energie. Totálně promrzlé, už vnitřně chladnoucí, a najednou zámraza zmizí, i mohutnými erupcemi vulkánů. Zemský povrch se zazelenal i vody ožily, po tom druhém i suchozemské. Takto období kdy se teplota výrazněji zvýší, vulkány víc soptí, jindy prochládá. Celý středověk měl klima proměnlivé, otopem bylo dříví, zplodiny jen místně klima ovlivnily. Počátkem 17. století se snížila teplota na půldruhé století v malou dobu ledovou. Severní kraje byly pod mocnou přikrývkou ledu a sněhu až do poloviny 19. století. Krajina se začala pozvolna oteplovat, nyní už zrychleně.

Hvězdy energií září, obří množství hmoty částicemi vystřelují, a ještě při tom mohutní, už téměř čtrnáct miliard let. Země po čtyři miliardy roků denně chrlí z útrob magma a stále jí má nadbytek.

Tisíciletí platilo, Země je střed vesmíru, ten je statický, Newton i Einstein ho měli za takový. V roce 1923 astronom Hubble a následně i další astrofyzici zjistili, že se vesmírná tělesa a tím i jeho prostor rozpínají. K tomu v roce 1998 ohlásili Adam Riess i Brian Schmidt, a o málo později také skupina vedená Saulem Perlmutterem, že se vesmírný prostor a vše v něm nejen rozpíná, ale to se stále zrychluje. Společně byli za objev roku 2011 oceněni Nobelovou cenou. Hubble zjistil, že se rozpíná rychlostí 55 km/s na jeden Mpc. Před koncem století se hodnota blížila 70 km/sec/Mpc, a v roce 2023 už 80 km/s a dál akceleruje. V součtu letu Země kolem Slunce a s ní v Galaxii, a té také letem vesmírným prostorem, výsledně zhruba milion kilometrů za hodinu. Neřešená je otázka, jak to, že nejsou galaxie na svých pozicích stálé ale rozlétají se a dokonce zrychleně.

Vše co má vzniknout, rozvíjet se, existovat, být zdrojem energie, si žádá vhodné termotlakové prostředí, součin teploty a tlaku, jeho hodnotový interval. Mimo něj se do žádaného stavu neuvede, nebo působí i destrukčně. Termotlak, zde veličina KPa v Kelvinech a Pascalech, případně CPa ve stupních Celsia. Pro člověka je to střed cca dvacet stupňů, tlaku atmosféry těsně kolem 105Pascalů, normálně existenční termotlak 2.106 CPa. Může klesnout přes dva řády k ještě snesitelné zámraze, teplem navýšit jen pár desítek. U atomů je rozsah extrémní, pod jedním Kelvinem se už shlukují v Bose-Einsteinův kondenzát. Tepelně jejich stabilitu naruší Coulombova tepelná bariera 7.108  KPa,v tlaku jedné atmosféry. V moři tlakově vrstevnatě o teplotě téměř stálé, žití s mírným překrytím.

Ve vesmíru, má-li hvězda nejen zářit ale i mohutnět, měla by mít k tomu vhodnou energetickou dotaci, kterou si namnoží atomy vodíku pro jejich fúzi v atomy helia i s uvolněním mocné energie. Umožní jim to jejich vhodné množení jejím přísunem, příhodně, dělením vnitřních částic atomů. Živé buňky se také množí dělením ve vhodném termotlakovém prostředí. Obecně, postupné dělení bipolarity je bifurkací. U těchto částic je přísunem vhodná energie a prostředí, které jim zaručí, že se nerozpadnou a zůstanou celistvé. Uvolněné z okovů atomárních získají chuť si dotací zvyšovat klidovou energii do možné saturace. Vnitřně jsou jen relativisticky hmotné, zhuštěné vlnoplochy o její výsledné energii. Dosažením možného, přichází potřeba bifurkace, dělící je na dvě podvýživy, žádostivé se zase dotovat. V běžném atmosférickém prostředí zhruba 105 Pascalů se mohou atomy rozpadat na částice v tepelném prostředí udané Coulombovou tepelnou barierou 7.108K. S tlakem pod jeden Pa se musí zvýšit teplota přes 7.1013 K, aby rozpad započal. A naopak, čím vyšší tlak, tím se v součinu s nižší teplotou rozpad atomů na částice uskuteční. Termotlak o intenzitě až 7.1013 KPa, je takto mezní prostředí k dělení částic. Pod ním se už atomy nerozpadají. Tvoří smyčku hystereze, čím užší, tím je intenzita vyšší a bifurkace častější, takto extrémní plazmatické prostředí.

Ve vesmírném prostoru objevily satelity COBE a WMAP rozsáhlé, a energeticky odlišné jevy od vakua, astrofyziky nazvané mraky temné energie. Její nehmotné nosiče zlomků vše prostupují i nitro atomů, dotace k zářivosti i bifurkaci částic hvězd. K té je nutný termotlak nad 7.1013 KPa, běžný ve žhavém nitru, prostředí už volných částic co přitahovačů, vstřebávající nosiče temné energie k transformačnímu scelování do kmitů, posilující klidovou energii až přes saturaci ke spuštění bifurkace. Jedny z dvojic se dál takto množí, druhé přechází pod termotlakové rozhraní, prostředí k scelování do atomů vodíku k jejich fúzi v atomy helia, a hvězda mohutní.

Země má pod pevninskou kůrou od šesti do sedmdesáti kilometrů, mocné vrstvy bazické coby plášť magmatu. Sahá 250 km od povrchu a má k 1500 stupňům Celsia o tlaku 3 až 6 GPa. Žhavě tekutá tavenina pro vulkány. Pod ní je vnější jádro magma s teplotou k třem tisícům stupňů Celsia s tlakem od desítek ke stu GPa. V hlubině tří tisíc km je železo-niklové jádro, pět a půl tisíc stupňů Celsia a tlak až 350 Gpa. Vysoce aktivní je vnější mocné jádro teplotou a tlakem přesahuje mez bifurkace 7.1013 KPa, tím jsou v něm už atomy rozpadlé na částice. Protože nosiče temné energie prochází i těmito částicemi, tak Země letící jejich mrakem si je z něj přitahují, transformují a dělí se. Pod mezí se scelí do atomů bílého vodíku, magma mohutní, a tím tepelně i více ohřívá půdní nadloží až k jeho povrchu. Pokud z něj vyletí, dotace ustanou a teplota magmatu zvolna klesá, a s ní i ohřev půdní, jak se to stalo ve výše zmíněné době. Přichází totální zámraza miliony roků co je mimo mrak. Ale mocné jádro si udrželo termotlak pro bifurkaci, a když Země vlétla do mraku temné energie, mohly se opět částice množit, magma mohutnět, a ledy tát.

Severní zemské krajiny se vědě z neznámých příčin víc od pólu oteplují. Z uvedeného je zřejmé, že Země letí polnostmi temné energie severní polokoulí čelně, ale ne nakloněnou osou, nýbrž ještě v její původní, tedy už k ní natočené poloze. Tím jsou teploty proměnné celosvětově, též i mocností pevninské kůry od severní krajiny k jihu postupující, jak se magma svou mocností k němu roztéká. V severním oceánu od zateplujícího se dna mořské teplejší proudy i Antarktidu mírně prohřívají. Na pevnině jeho nadutost vytváří trhliny v rovníkovém pásmu, poledníkově směrované. Zrychlování rozpínání vesmírného prostoru a s ním i všeho v něm má rys postupu po exponenciální křivce. V současnosti je Země už ve svrchní ohybové části. Zrychlují se globální změny meteorologie, což se projevuje tepelně v atmosféře, sféře přízemní i podzemní přes vulkány a zemětřesení. Zůstane-li v mraku temné energie je nutno se na vzrůstající teplotu odpovědně připravit. Dosavadní troškaření včetně nějakých Zelených dohod nestačí, stěžejní je omezením lidnatosti. A pokud z mraku vyletí, nakumulované teplo ještě po řadu tisíciletí lidstvu k dobrému žití vystačí.