Článek
Víte, co mě poslední dobou fascinuje?
Jak se z žen staly stroje.
Ne, vážně. Tiché, výkonné, obětavé… a na baterky.
Denně je nabíjí děti, šéf, partner, ideálně i vlastní máma – a když dojdou, místo výměny akumulátoru dostanou jen poznámku:
„Zas brečíš? Tak to si radši nech pro sebe.“
Moje dcera, lékařka, dnes volala a brečela. Zas.
Její kolegyni – zkušenou, spolehlivou, silnou ženu po padesátce – prostě vyhodili. Ze dne na den. Bez důvodu. Bez poděkování. Bez slitování.
U výpovědi už seděl právník – aby paní neměla moc šancí bránit se. A víte proč? Protože už neseděla do konceptu. Asi nebyla dost „fresh“.
Ale firmička, co se tváří jako zachránce světa, hledá místo ní mladší náhradu. A pozor – ne s větší praxí, ale s větší ochotou mlčet a usmívat se.
Moje dcera je teď na vše sama.
Ve službách, s dvěma dětmi, bez pomoci manžela, který jí místo podpory řekl:
„Jestli si vezmeš neschopenku, jsi zmrt.“
Ano. Tak doslova.
Láska? Partnerství? Opora? Ne.
Jen další výkonnostní tabulka.
A když pláčeš, tak jsi slabá.
Když se usměješ, jsi falešná.
A když náhodou držíš, tak vydrž o něco víc. Vždyť jsi přece ženská.
---
A teď mi řekněte, vážení muži, co to s vámi je?
Když nám někdo ublíží, tak slyšíme: „Ale vždyť to nebylo tobě.“
No jo, ale zkuste říct malému dítěti, že když rozbijí jeho hračku, tak ať si zvyká. Že přece není jediná na světě.
Nebo snad není přirozené mít s někým vztah, závislost, pouto, a pak truchlit, když ho ztratíme?
Jenže ženský dneska nemají čas ani na truchlení.
Musí jet.
Vařit. Pracovat. Vychovávat. Milovat. A nejlépe – nestěžovat si.
Protože co kdyby náhodou někdo řekl:
„Zas řešíš problém?“
Ne, neřeším problém.
Řeším svět, ve kterém se stalo normální necítit.
Svět, kde žena musí být krásná, efektivní, pozitivní, obětavá a zároveň nenáročná.
---
A co ti chlapi?
Možná nás milují.
Možná nás chtějí chránit.
Ale často spíš jen chtějí, abychom přestaly mluvit.
Znáte to, že jo?
Řeknete: „Dneska mi fakt není dobře…“
A on: „Tak si běž lehnout. A neřeš to.“
Ale my nechceme radu.
My chceme být slyšeny.
Chceme, aby někdo řekl:
„To musí být fakt těžké. Co pro tebe můžu udělat?“
Aby nám někdo nabídl ruku. Ne řešení.
---
Víš, co? Možná nejsme superženy.
Možná jsme jen ženy.
Ale jestli si tohle přečte aspoň jeden muž a pochopí, že pláč není slabost, ale odvaha,
tak to mělo smysl.
A pokud tohle čteš ty, žena, co právě brečí do polštáře:
nejseš sama. A nejsi zlomená. Jsi živá. A to je zatraceně moc.
