Článek
Můj sedmiletý syn s ADHD si během týdne zmapoval půl vesnice. Očekávala jsem, že nám to otevře dveře k novým přátelům. Jenže místo kavárenských besed přišla praxe: kavárnu nahradila lavička před domem a beseda připomínala spíš křížový výslech.
První sousedka, říkejme jí Jarmila, se chtěla kamarádit. Pozvala se k nám, jen třikrát změnila datum návštěvy. Nakonec dorazila v montérkách – prý kvůli mému psovi, aby jí neroztrhal šaty. Romantický začátek, že? Pak už to šlo z kopce: rušené výlety, obvinění mého syna, že mluví sprostě (což by mě pobavilo, kdyby z toho nebyl smutný). Nakonec hysterické zprávy na WhatsApp a já skončila v blokaci. Inu, sousedská idylka.
Do hry vstoupila Marie. Ta měla dceru Amálku a velký sen o dokonalém domě. Jenže dokud se stavělo, potřebovala pravidelnou víkendovou babysitterku. Hádejte kdo byl po ruce? Ano, my. Po čtyřech měsících jsem měla chuť Amálku zapsat do školní jídelny na naše příjmení.
Když už jsem myslela, že mě nic nepřekvapí, přinesla Marie bonusový balíček: „Proč sušíš prádlo venku, nemáš sušičku? Kolik bereš, holka?“ Vysvětlila jsem, že voňavé povlečení ze šňůry je moje malá radost. Ona na to, že její chlap by to nevydržel, kdyby doma nebylo navařeno a uklizeno. Krátce jsem uvažovala, že jí pošlu číslo na bazar – třeba by se tam dala vyměnit i manželská očekávání. Nebo možná ho na dálku přesvečovala, či sebe o tom, že by to se mnou nevydržel, že by se mnou nebyl?
Zlatým hřebem pak bylo obvinění, že můj syn je úchyl. Ano, sedmiletý hyperaktivní kluk, který spíš běhá za míčem, než aby stihl chápat, co to vůbec znamená. Omluva se nekonala, zato ploty v ulici teď fungují jako improvizovaná tribunová scéna pro křik dospělých.
A já? Sedím na lavičce, koukám na svou voňavou prádelní šňůru, posekanou trávu, rozkvetlé kytičky a říkám si, že možná opravdu nechápu okolní svět. Nebo je to prostě tak, že na vesnici sice nepotřebujete myčku, ale zato se vám hodí silné nervy.
Máte někdo podobnou zkušenost se sousedy ?
