Článek
„Nevyšlo to. A já měla pocit, že selhalo všechno včetně mě.“
Když Soňa seděla v ordinaci a potřetí od lékařů slyšela větu: „Mrzí nás to, ale embryo se neuchytilo,“měla pocit, jako kdyby se jí někdo rozpáleným železem dotkl přímo na hrudi.
„Byla jsem přesvědčená, že IVF je moje jistota,“ říká Soňa. „Že když to medicína vezme do rukou, tak se to prostě povede. A ono ne. Třikrát ne.“
Domů šla jak v mlze.
Nevěděla, jak o tom mluvit s partnerem. Jak sama sobě odpustit.
„Začala jsem všem závidět. Všem.“
„Bylo to hrozné, ale říkám to upřímně — začala jsem závidět každé ženě, která měla břicho,“ přiznává Soňa.
„Ať už byla na ulici, na Instagramu nebo kamarádka známé. Když jsem viděla těhotnou ženu, skoro mě bodlo u srdce.“
Nejen těhotným.
Záviděla i maminkám v parku. Ženám s kočárky. Cizím ženám, které jen nesly novorozence v autosedačce.
„Nebyla to zlá závist,“ vysvětluje. „Spíš bolest. Takové to ‚proč já ne?‘. A pak následoval pocit viny, že to tak vůbec cítím.“
Soňa se za to styděla.
Ale bylo to silnější než ona.
„A pak přišla tichá otázka: Co teď?“
Po několika týdnech, kdy jen fungovala na autopilota, přišel moment, kdy se zastavila a řekla si:
„Zkusím všechno, co bude dávat smysl. Ale bez toho, abych se ničím trestala.“
Nešlo o to hledat zázračné řešení.Chtěla mít ale pocit, že může pro sebe něco udělat.
Gynfyzio, kterému nejdřív nevěřila
„Na gynfyzio jsem původně chodila kvůli jiným problémům,“ vypráví. „Myslela jsem, že je to jen nějaké cvičení pánevního dna. Nic víc.“
Jenže fyzioterapeutka jí mezi cviky řekla větu, která jí v hlavě rezonovala dny:
„Mám tady spoustu žen s problémy s otěhotněním. Často pomůže, když se tělo konečně naučí fungovat tak, jak má.“
Nebyl to slib nebo návod, ale byla to zkušenost.
A Soňa ucítila první náznak naděje, který nebyl založený na injekcích a lékařských papírech.
„Začala jsem opatrně a s rozumem zkoumat všechno, co by mohlo pomoct.“
„Nechtěla jsem spadnout do pasti, kde člověk věří každému slibu a ztratí sebe,“ říká Soňa.
Ale chtěla vědět, jaké mají ostatní zkušenosti.
Chtěla slyšet, že existují i příběhy, které neskončily jedním neúspěchem.
Tak si udělala seznam věcí, o kterých jen slyšela nebo četla:
– Mojžíšová
– akupunktura
– různé lázně
– fyzioterapie pánevního dna
– změna rytmu dne
Ne jako záruky, ale jako možnosti.
„Nepotřebovala jsem kouzelníka,“ říká. „Potřebovala jsem pocit, že se moje tělo nezavřelo na všechny zámky.“
„Největší změna přišla ve chvíli, kdy jsem přestala jednat z paniky.“
Ať už Soňa zkoušela cokoli, dělala to s jednou podmínkou:
nebude se nutit do ničeho, co jí fyzicky nebo psychicky nesedí.
„Když jsem pochopila, že zázrak neexistuje, paradoxně se mi ulevilo,“ říká. „Mohla jsem zkusit věci, které mi dělaly dobře, aniž bych od nich čekala spásu.“
Fyzioterapie jí pomohla cítit vlastní tělo.
Masáže jí pomohly uvolnit napětí, které držela měsíce.
Rozhovory s jinými ženami jí pomohly pochopit, že není divná, slabá ani zlomená.
„Zjistila jsem, že spousta žen prošla úplně stejným zklamáním po IVF,“ dodává. „A že některé nakonec otěhotněly třeba zcela přirozeně, když to vůbec nečekaly.“
„Neptám se už, jestli existuje zázračná metoda. Ptám se, co můžu udělat pro sebe.“
Soňa je dnes dál, než čekala. Není těhotná a neví, jestli někdy bude.
„Nechci slyšet rady typu ‚jen se na to přestaň soustředit‘,“ říká. „Chci slyšet opravdové příběhy. O tom, co komu pomohlo — nebo nepomohlo. Nepotřebuju útěchu. Potřebuju sdílení.“
A proto svůj příběh otevřeně říká dál:
„Jestli má někdo zkušenost, která mu dala naději, budu ráda. Já ji hledám. Pomalu a opatrně. Pořád doufám, že se to jednou povede, ale už se nebojím toho, když ne.“
