Článek
Česká republika se v mezinárodních průzkumech, jako jsou ty od Pew Research Center nebo Eurobarometru, pravidelně objevuje na samotné špičce nejméně náboženských zemí světa.
Zatímco u našich sousedů, zejména v Polsku nebo na Slovensku, hraje víra v každodenním i politickém životě zásadní roli, česká kotlina působí jako ostrov náboženského nezájmu.
Označení „nejateističtější národ“ je však v mnoha ohledech zkratkovité. Češi totiž nejsou ani tak aktivními bojovníky proti bohu, jako spíše lidmi, pro které náboženské instituce ztratily význam.
Kořeny v hluboké historii
Často tradovaný mýtus, že za český ateismus může výhradně čtyřicet let komunistické totality, při bližším pohledu neobstojí. Stačí se podívat na zmíněné Polsko, kde útlak církve během komunismu víru paradoxně posílil jako formu národního odporu. V Česku byl proces sekularizace mnohem staršího data. Klíčovým momentem byla násilná rekatolizace po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Katolicismus byl po staletí vnímán jako nástroj habsburské nadvlády a cizí prvek vnucený „shora“.
Tento historický odpor k církvi jako mocenskému aparátu vyvrcholil při vzniku první republiky v roce 1918. Tehdejší heslo „Pryč od Říma“ nebylo jen politickým manifestem, ale vyjádřením touhy po národní identitě nezávislé na církevní hierarchii. Katolicismus byl tehdy pro mnohé symbolem starého rakouského mocnářství, což vedlo k masovému exodu z církví ještě předtím, než se k moci dostali komunisté.
Komunismus jako rána z milosti
Nástup totalitního režimu v roce 1948 pak už jen dokonal to, co bylo rozestavěno. Komunistická propaganda systematicky vytlačovala náboženství z veřejného prostoru do sféry soukromí a prezentovala ho jako přežitek minulosti. Církve byly perzekvovány, jejich majetek zabaven a kněží vězněni. Výsledkem nebyl jen strach, ale především přerušení kontinuity. Generace rodičů přestaly předávat víru svým dětem, protože to v lepším případě nepovažovaly za důležité a v horším se bály o jejich budoucnost. Podle dat Pew Research Center z roku 2017 vychovává své děti k víře pouze necelých 20 % českých rodičů, což je v evropském kontextu extrémně nízké číslo.
Nejsme ateisté, jsme „něcoisti“
Statistiky ze sčítání lidu sice ukazují vysoké procento lidí bez vyznání (podle posledních dat z roku 2021 tvoří lidé bez náboženské víry a ti, kteří kolonku nevyplnili, drtivou většinu populace), ale česká realita je barevnější.
Sociologové často hovoří o fenoménu „něcoismu“. Češi sice nevěří v křesťanského Boha a nedůvěřují církvím, ale značná část z nich věří, že „něco nad námi musí být“.
Zatímco kostely zejí prázdnotou, vzkvétá u nás zájem o esoteriku, astrologii, léčitelství nebo různé formy východní spirituality. Češi nejsou v přísném slova smyslu materialisté; jsou spíše spirituálními hledači, kteří odmítají institucionální rámec. Tato nedůvěra k organizacím všeho druhu je pro českou náturu typická – církev je vnímána jako další firma nebo politická strana, které není radno věřit.
Budoucnost bez dogmat
Dnes je český postoj k náboženství charakterizován především lhostejností. Náboženství není vnímáno jako hrozba, ale jako něco irelevantního pro moderní život. V Evropě, která se potýká s náboženskými konflikty nebo debatami o vlivu církve na zákony (např. v otázce potratů), může český model působit jako oáza klidu. Na druhou stranu tato absence společného duchovního rámce klade na jednotlivce větší nároky při hledání smyslu života v čistě sekulárním světě.
Český ateismus je tak spíše výsledkem specifické kombinace historie, národní hrdosti a pragmatismu. Nejsme národem, který boha nenávidí, ale národem, který se naučil spoléhat sám na sebe a své štěstí nehledá v modlitebních knihách, ale v každodenní realitě.
Zdroje:
Pew Research Center: Religious Belief and National Orientation in Central and Eastern Europe (2017)
Český statistický úřad (ČSÚ): Výsledky sčítání lidu 2021 – náboženská víra
Sociologický ústav AV ČR: Studie o sekularizaci české společnosti (Dana Hamplová)
Projekt Demagog.cz: Analýza výroků o nejvíce ateistickém státu
