Článek
Bydlím v bytovém domě. A každý den mi někdo připomene, že ticho je tu spíš přání než realita. Někdo ráno tříská dveřmi. Někdo večer posouvá nábytek. Občas se ozvou děti, občas televize, občas kroky shora, které zní, jako by tam někdo choval koně. A pokaždé se najde někdo, kdo má pocit, že to už je za hranou.
Nejčastější věta zní: „Já mám přece právo na klid.“
A má. Jenže stejně tak má někdo jiný právo normálně žít.
Anketa
Ticho v bytových domech je jedna z největších českých iluzí. Spousta lidí si představuje, že když si zavře dveře bytu, ocitne se v soukromé bublině. Jenže realita paneláků a činžáků je jiná. Stěny jsou tenké, stropy duté a zvuky se šíří rychleji než drby. Největší konflikty vznikají kolem „nevhodných“ časů. Vysávání v neděli. Pračka večer. Vrtačka v sobotu ráno. Pro někoho naprosto normální provoz domácnosti, pro jiného důvod k rozčilenému vzkazu na nástěnce nebo anonymnímu klepání na topení.
Zvláštní kapitolou jsou děti.
Jedna strana říká: „Děti si hrají, to k životu patří.“ Druhá odpovídá: „To není hra, to je řev a dupání.“ A obě mají pocit, že právě ta druhá strana je bezohledná.
Do toho přichází lidé, kteří pracují na směny, z domova, nebo mají jiný režim než „normální“ svět od devíti do pěti. Pro ně může být hluk ve tři odpoledne stejně nepříjemný jako pro jiného ve tři ráno. Jenže to už se špatně vysvětluje.
Často se zapomíná na jednu věc: bytový dům není knihovna. Není to ani rodinný dům se zahradou. Je to kompromis. Sdílený prostor, kde se nevyhnutelně potkávají různé životní styly. Samozřejmě existují hranice. Noční klid má smysl. Neustálý rámus, hlasitá hudba nebo vědomé obtěžování jsou problém. Ale mezi tím je obrovská šedá zóna běžného života, kterou se někteří snaží vymazat úplně.
A pak jsou tu ti, kteří chtějí absolutní ticho. Nejlépe pořád. Ideálně takové, aby neslyšeli vůbec nic – ani kroky, ani spláchnutí, ani sousedy. Jenže otázka zní, jestli si nevybrali špatné bydlení. Bydlení v bytovém domě znamená slyšet ostatní. Znamená to tolerovat hluky, které nejsou příjemné, ale jsou normální. A hlavně to znamená pochopit, že svět se netočí jen kolem našeho klidu.
Možná bychom se méně hádali, kdybychom si to přiznali. Ticho v paneláku není standard. Je to bonus. A někdy i malý zázrak.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
