Článek
Ještě před pár lety by to znělo zvláštně. Neohlášené návštěvy byly normální. Lidi prostě zazvonili, řekli „jeli jsme kolem“ a šlo se dál. Bralo se to jako projev blízkosti, ne problém. Jenže doba se změnila.
Zazvoní zvonek. Nečekám nikoho. Nemám uklizeno, nejsem oblečený na návštěvu a hlavou mi běží jediná myšlenka: Kdo dneska ještě přijde bez ohlášení? Podívám se kukátkem. Známá tvář. A začíná dilema, které zná čím dál víc lidí. Otevřít, nebo dělat, že nejsem doma?
Anketa
Dneska má každý telefon. Napsat zprávu nebo zavolat zabere pár vteřin. Přesto se pořád najdou lidé, kteří zazvoní bez varování a pak se tváří dotčeně, když jim někdo neotevře nebo není nadšený. Pro jedny je spontánní návštěva důkazem dobrých vztahů. Znamená: jsme si blízcí, nemusíme se domlouvat. Pro druhé je to porušení hranic. Znamená: nepočítáš s tím, že mám vlastní program.
A právě tady vzniká konflikt.
Zastánci neohlášených návštěv často říkají, že dnešní lidé jsou odtažití. Že všechno musí být plánované, domluvené a potvrzené. Podle nich mizí spontánnost a obyčejné lidské vztahy. Jenže druhá strana má jiný pohled. Domov je pro ni místo, kde nemusí být připravená na společenský výkon. Nemusí se usmívat, vysvětlovat ani omlouvat. Neohlášená návštěva ji vytrhne z klidu a postaví do trapné situace – odmítnout někoho, kdo už stojí přede dveřmi, není jednoduché.
Navíc se změnil i způsob života. Pracujeme z domova, máme online schůzky, odpočíváme jinak než dřív. To, že je někdo doma, neznamená, že má čas nebo chuť na návštěvu. Speciální kapitolou jsou rodinní příslušníci. Rodiče, tchyně, příbuzní. Ti často berou neohlášené návštěvy jako samozřejmost. „Jsme přece rodina.“ Jenže právě u rodiny to bývá nejcitlivější. O to víc bolí, když se někdo urazí, že mu nebylo otevřeno.
A pak je tu nejhorší varianta: otevřete.
Návštěva se usadí, vy vaříte kávu, i když jste ji nechtěli. Konverzace plyne, ale v hlavě pořád běží otázka, kdy už to skončí. Ne proto, že byste ty lidi neměli rádi, ale proto, že jste na ně nebyli připravení.
Neohlášené návštěvy nejsou o zvonku. Jsou o respektu. O tom, jestli bereme vážně čas a prostor druhých, nebo jestli si myslíme, že naše potřeba vidět se je důležitější.
Jedno je jisté: zazvonit bez ohlášení dnes už není nevinné gesto. A každý ho vnímá úplně jinak.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
