Článek
Když se řekne český turista v zahraničí, většině lidí se okamžitě vybaví obrázek muže v kraťasech, s batohem na zádech a v sandálech, ze kterých svítí bílé nebo šedé froté ponožky. Tento fenomén se stal symbolem českého léta a zároveň rozbuškou v nekonečné debatě o tom, co je ještě vkusné a co už je za hranou společenské únosnosti. Zatímco módní policie a stylisti bijí na poplach a mluví o největším estetickém hříchu v dějinách lidstva, statisíce Čechů si každé ráno dál natahují fusakle do svých otevřených bot. Proč nás tato banalita tak neuvěřitelně rozděluje a proč o ní dokážeme diskutovat s takovou vášní?
Anketa
První tábor, který bychom mohli nazvat estéty nebo tradicionalisty módy, má jasno. Sandály jsou obuv určená k tomu, aby noha větrala. Přidat do nich ponožku je podle nich popřením samotného smyslu této boty. Argumentují tím, že lidská noha v sandálu má být volná a přímý kontakt kůže se vzduchem je to, co dělá léto létem. Pro tyto lidi je pohled na ponožku v sandálu vizuálním hlukem, který kazí dojem z celého outfitu. Často se odvolávají na mezinárodní standardy módy, kde je tato kombinace dlouhodobě považována za vrchol nevkusu, hned vedle ledvinek kolem pasu nebo příliš krátkých pánských šortek. Pro ně je to zkrátka projev buranství a neschopnosti se vkusně obléknout.
Proti nim však stojí armáda praktiků, pro které je pohodlí a zdraví nadřazené jakémukoliv módnímu diktátu. A jejich argumenty jsou překvapivě logické a těžko vyvratitelné. Prvním z nich je hygiena a ochrana nohy. Kdo někdy šel v sandálech na delší procházku městem nebo přírodou, ví, že prach, písek a drobné kamínky dokážou mezi páskem boty a bosou kůží nadělat pěknou neplechu. Ponožka funguje jako ochranný štít, který brání vzniku bolestivých puchýřů a odřenin. Navíc v horkém létě ponožka saje pot, čímž zabraňuje tomu, aby noha v sandálu klouzala, což je nejen nepříjemné, ale i nebezpečné pro stabilitu chůze.
Dalším silným argumentem praktiků je česká proměnlivost počasí. Rána bývají chladná, odpoledne horká. Ponožka v sandálu je vlastně geniální termoregulační systém. Když je zima, hřeje. Když se oteplí, lze ji snadno sundat a strčit do kapsy. Tento pragmatický přístup k oblékání je nám Čechům vlastní. Nechceme trpět pro krásu, chceme fungovat. Zajímavé je, že v posledních letech začínají tito „odpůrci módy“ dostávat nečekanou podporu z míst, kde by to nikdo nečekal. Světová módní mola v Paříži a Miláně totiž začala ponožky v sandálech adoptovat jako nový trend. Luxusní značky dnes posílají své modelky a modely na přehlídky v drahých kožených sandálech a vlněných ponožkách. To, co bylo dříve symbolem českého paštikáře, je najednou „high fashion“.
Tento obrat v módním světě vyvolal u české veřejnosti vlnu zadostiučinění. Najednou se ukazuje, že to, co jsme dělali dekády z nutnosti a pro pohodlí, bylo vlastně nadčasové vizionářství. Přesto spor neutichá. Kritici namítají, že je rozdíl mezi designovou ponožkou od Gucciho v luxusním sandálu a vytahanou ponožkou s dírou na palci v gumových pantoflích. Diskuse se tak přesunula od otázky „zda vůbec“ k otázce „jak“. Objevují se pravidla, jaký typ ponožky je přípustný – například že by měly být jednobarevné, sladěné s botou a rozhodně ne sportovní s logem k oblekovým sandálům.
Zajímavým rozměrem tohoto sporu je i generační propast. Starší generace bere ponožky v sandálech jako samozřejmost, nad kterou není třeba přemýšlet. Je to dědictví doby, kdy se věci kupovaly, aby vydržely, a kdy se na dovolenou jezdilo s jasným cílem – nachodit co nejvíc kilometrů. Mladší generace, ovlivněná sociálními sítěmi a globálními trendy, byla dlouho k tomuto zvyku velmi kritická a brala ho jako projev „čecháčkovství“. Nicméně i to se mění s nástupem takzvaného „ugly chic“ stylu, kdy se mladí lidé záměrně oblékají do věcí, které byly dříve považovány za ošklivé, aby vyjádřili svou rebelii proti dokonalosti.
Ve výsledku tak ponožky v sandálech nejsou jen o kusu látky na noze. Jsou o střetu dvou životních filozofií. Na jedné straně stojí touha po estetické dokonalosti, reprezentaci a snaha nevyčnívat z řady v globálním světě. Na straně druhé stojí svoboda jednotlivce, selský rozum a odmítnutí nechat se svazovat pravidly, která nedávají praktický smysl. Je to boj mezi „vypadat dobře“ a „cítit se dobře“. A v tomto boji se zdá, že Češi mají jasno – i když se za to občas trochu stydíme, pohodlí u nás většinou vyhrává na plné čáře.
Možná je čas přestat se za naše ponožky v sandálech omlouvat. Pokud světové celebrity a návrháři zjistili, že je to vlastně skvělý nápad, měli bychom být hrdí na to, že jsme v tom byli první. Ať už se na vás v kempu nebo na kolonádě dívají jakkoliv, pamatujte, že vaše nohy jsou v suchu, v teple a bez puchýřů. A to je v konečném důsledku důležitější než to, co si o vás myslí náhodný kolemjdoucí, kterému se možná v botách právě tvoří bolestivý otlak.
A jak jste na tom vy? Považujete ponožky v sandálech za neodpustitelný hřích, kvůli kterému by se měly odebírat pasy, nebo je to pro vás naprosto logická volba pro české léto? Změnili jste na to pod vlivem moderních trendů názor, nebo zůstáváte věrni své straně barikády? Podělte se o své názory v komentářích – jsme zvědaví, jestli se v Česku najde někdo, komu je tohle téma úplně jedno!
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
