Článek
Ručník jako zbraň: tichá válka o lehátka u bazénu
Dovolená má být o klidu. O pomalém ránu, kávě na slunci a pocitu, že svět na chvíli počká. Přesto existuje místo, kde klid končí dřív než snídaně. Bazén. Přesněji: prostor kolem něj. Bojiště, na kterém se svádí každodenní, tichá válka o lehátka. A její hlavní zbraní je ručník. Ještě než personál stihne doplnit slunečníky, lehátka už mají své „majitele“. Nikdo tam neleží, nikdo se nekoupe, ale ručník mluví jasně: tady už je obsazeno. Neviditelná cedule hlásí: přišel jsem dřív, mám nárok.
Anketa
Jak se z ručníku stal symbol moci
Rezervace lehátka ručníkem je vlastně fascinující sociální jev. Neexistuje na ni mezinárodní úmluva, přesto ji všichni chápou. Ručník není jen kus látky. Je to vlajka. Tiché prohlášení přítomnosti v nepřítomnosti. Důkaz, že jsem ochoten vstát dřív než ostatní, a tím pádem si tohle místo zasloužím. V tomhle smyslu je ručník malým kapitálovým investováním. Vyměníte ranní spánek za komfort pozdějšího polehávání. Férový obchod? Pro některé ano. Pro jiné jasná ukázka dovolenkového sobectví.
Dvě skupiny, jeden bazén
U bazénu se potkávají dva světy. První říká: kdo dřív přijde, ten dřív leží. Druhý odpovídá: lehátko má sloužit tomu, kdo na něm skutečně leží, ne ručníku, který si šel na tři hodiny dát snídani, sprchu a dopolední šlofíka. Konflikt přitom většinou zůstává pasivně agresivní. Nikdo nic neřekne. Jen se významně dívá. Nebo si nahlas povzdechne. Případně demonstrativně obchází bazén, i když je zjevné, že polovina lehátek je „obsazená“ jen symbolicky.
Proč nám to vlastně tak vadí?
Nejde jen o lehátko. Jde o pocit nespravedlnosti. O dojem, že někdo obchází pravidla, i když žádná oficiální neexistují. Ručník se stává symbolem privilegia: mám čas, mám zkušenost, vím, jak to tady chodí. Navíc dovolená je zvláštní stav mysli. Člověk je odpočatější, ale zároveň citlivější. Malé křivdy se nafukují. A pohled na prázdné lehátko s ručníkem dokáže vyvolat emoce, které by doma v MHD nikdy nevznikly.
Hotely, které to vzdaly (nebo bojují)
Některé hotely se snaží zavést pravidla. Ručníky odklizené po určité době. Cedule zakazující rezervaci. Zaměstnanci, kteří s kamennou tváří sbírají osamělé ručníky a odnášejí je neznámo kam. Jinde to vzdali. Vědí, že boj s ručníkem je boj s hydrou. Odeberete jeden a objeví se dva další.
A hosté? Ti si rychle zvyknou. Pravidla se respektují jen do chvíle, než je poruší někdo jiný. Pak se morálka ohýbá stejně snadno jako plastové lehátko.
Český fenomén? Ani náhodou
Rádi si z toho děláme národní sport. Ale pravda je, že ručníková diplomacie nezná hranice. Jen se liší styl. Někde je to tichá samozřejmost, jinde otevřený chaos. Češi v tom nejsou výjimkou – jen o tom rádi vedou debaty.
Možná proto, že v hloubi duše chápeme obě strany. Smějeme se těm, co vstávají v šest, ale trochu jim závidíme. Pohoršujeme se nad prázdnými lehátky, ale když se jednou zadaří být u bazénu první, ruka s ručníkem se zvedne sama.
Malá etika velkého bazénu
Existuje řešení? Asi ne univerzální. Možná jen tiché nepsané pravidlo: rezervuj, ale nepřeháněj. Nezabírej pět lehátek pro rodinu, která dorazí po obědě. A pokud už víš, že se k bazénu několik hodin nevrátíš, nech místo někomu jinému.
Ručník sám o sobě není problém. Problém je, když zapomeneme, že dovolená není soutěž. A že lehátko, na kterém nikdo neleží, je pořád jen prázdné lehátko. I když na něm leží ručník.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
