Článek
Jakmile se kola letadla dotknou ranveje a pilot bravurně „neodskakuje“ víc, než je společensky přijatelné, v kabině to zašumí. Někdo si oddychne, někdo začne lovit telefon a někde mezi řadou 18 a 27 se ozve první tlesknutí. Chvíli osamělé, trochu rozpačité. Pak se přidají další. Potlesk po přistání. Fenomén, který rozděluje cestující víc než loketní opěrka.
Anketa
Pro jedny je to přirozený projev radosti, že jsou zase nohama – byť ještě připoutanýma – na zemi. Pro druhé kulturní faux pas, které patří někam mezi ponožky v sandálech a řízek na dovolené v Itálii. A pak je tu třetí skupina: ti, co netleskají, ale pozorně sledují, kdo ano. Čistě pro sociologický výzkum, samozřejmě.
Proč vlastně tleskáme?
Na první pohled je odpověď jednoduchá: máme radost, že jsme to přežili. Létání je sice statisticky bezpečné, ale náš mozek to tak úplně nevzal na vědomí. Zavřená trubka, turbulence, zvláštní zvuky a pocit, že fyzika dneska jede „na dobré slovo“. Když to klapne, přijde úleva. A úleva se u některých lidí projevuje potleskem.
Je v tom i cosi rituálního. Potlesk jako symbolické „děkujeme“, i když pilot sedí zavřený za dveřmi a pravděpodobně si už zapisuje do deníku, že přistání bylo „standardní“. Tleskáme, protože něco skončilo dobře. Stejně jako na konci filmu, i když herci nás neslyší. Nejde o adresáta, jde o emoci.
Ale autobusákovi taky netleskáme
Tahle věta zaznívá často. A má logiku. Řidič autobusu nás bezpečně doveze z Prahy do Brna, manévruje v kolonách, vyhýbá se cyklistům i myšlenkám na změnu profese – a ticho. Žádný potlesk. Maximálně „děkuju“ při vystupování, pokud máme dobrou náladu. Rozdíl je možná v tom, že autobus bereme jako samozřejmost. Když autobus přijede, je to norma. Když letadlo přistane, je to pořád tak trochu malý zázrak. Ne racionálně, ale pocitově. Autobus máme pod kontrolou: vidíme silnici, vidíme krajinu. V letadle se musíme odevzdat. A potlesk je takové kolektivní „uff“.
Kulturní a geografická záležitost
Zajímavé je, že tleskání po přistání není univerzální. Na některých linkách skoro neexistuje, jinde je pravidlem. Často se říká, že jde o „východoevropský“ nebo „jižanský“ zvyk. Pravda je spíš taková, že tam, kde lidé dávají emoce víc nahlas, se tleská častěji. Seveřané spíš kývnou hlavou uvnitř sebe. Češi? My jsme někde uprostřed. Tleskáme, ale pak se za to trochu stydíme. A přesně tahle ambivalence je na tom nejzajímavější. Potlesk, který je upřímný, ale zároveň provázený vnitřním hlasem: „Snad si o mně nikdo nebude myslet, že jsem buran.“
Je to trapné?
Záleží na úhlu pohledu. Pokud bereme potlesk jako hodnocení práce pilota, pak ano – pilot přistál, protože to umí a je to jeho práce. Netleskáme chirurgovi po operaci slepého střeva (většinou). Ale pokud potlesk chápeme jako ventil emocí cestujících, pak je to v pořádku. Netleskáme pilotovi. Tleskáme sobě. Že jsme to dali.
Navíc: komu tím ubližujeme? Pilota to neurazí, spolucestující si maximálně protočí oči a život jde dál. Letadlo zaparkuje, pásy se odepínají a svět se nezhroutí.
Malé gesto v přetlaku světa
Možná je potlesk po přistání jen drobný, neškodný zvyk, který odhaluje něco většího. Potřebu sdílet emoci s cizími lidmi. Na pár vteřin být součástí něčeho společného. V době, kdy se v letadle hádáme o sklon sedačky a loketní opěrku, je to vlastně docela hezké.
Takže příště, až letadlo dosedne a někdo začne tleskat, nemusíte se přidat. Ale možná stojí za to se aspoň neurazit. Je to jen zvuk úlevy. A ta je dneska docela vzácná.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
