Článek
Pamatujete si dobu, kdy se veřejné konflikty řešily debatou? Kdy se lidé hádali v hospodě, psali naštvané sloupky nebo maximálně bouchli dveřmi? Dnes už je to nuda. Dnes se konflikt řeší v kleci. Se světly, kamerami, pay-per-view a sponzorem energetického nápoje. Vítejte ve světě Clashe.
Clash – a jemu podobné organizace – pochopily jednu věc dokonale: česká společnost miluje konflikt, pokud je dostatečně jednoduchý, osobní a vizuálně krvavý. Nejde o bojové sporty. Ty tu byly dávno. Jde o to, že se z konfliktu stal formát. Z nenávisti obsah. Z ega byznys.
Influencer A nemá rád influencera B. Nebo ho má rád, ale to je jedno. Důležité je, že se to dá prodat jako „skutečný spor“. Stačí pár podcastů, několik Instagram stories, trochu přifouknutého dramatu a máme hotovo. Publikum už neřeší techniku, trénink ani pravidla. Publikum chce vidět ponížení. Ideálně někoho, koho už dlouho nemá rádo.
A tady přichází první problém: Clash netěží z rivality, ale z frustrace společnosti. Závist, vztek, pocit nespravedlnosti – to všechno se krásně přetaví do jedné jednoduché emoce: „Aspoň dostane přes hubu.“ Je to moderní verze pranýře. Jen místo shnilých rajčat máme rukavice a livestream.
Často slýcháme argument: „Je to zábava. Nikdo nikoho nenutí.“ Ano, stejně jako nikdo nikoho nenutil koukat na reality show, kde se lidé psychicky hroutí. Stejně jako nikdo nikoho nenutil sledovat bulvár. Dobrovolnost ale neznamená nevinnost. Pokud se z něčeho stane masový fenomén, něco to o nás říká.
Clash říká, že už nás nezajímá, co kdo říká, ale koho porazí. Názor je slabý, pokud není podpořen pěstí. Argument je nudný, pokud není zakončen knockoutem. A to je možná ta nejděsivější rovina celého projektu.
Influenceři v kleci jsou jen symptom. Skutečný zápas se odehrává jinde – mezi obsahem a prázdnotou. Mezi tím, co má hodnotu, a tím, co má dosah. Clash je důkazem, že dosah vyhrál. A že jsme ochotni sledovat v podstatě cokoliv, pokud je to dostatečně konfliktní a někdo u toho krvácí. I když jen symbolicky.
Organizátoři se tváří jako vizionáři. A vlastně jimi jsou. Dokázali proměnit internetovou nenávist v exaktní produkt. Vstupenka, reklama, merch. Nenávist má ceník. Emoce mají KPI. A čím hloupější konflikt, tím širší publikum. To není cynismus, to je marketing.
A co influenceři? Ti nejsou oběti. Vědí, do čeho jdou. Pro některé je to vrchol kariéry, pro jiné restart relevance. Když už ti klesají čísla, vždycky můžeš do klece. Rána do hlavy je dnes rychlejší než algoritmus.
Clash ale není problém sám o sobě. Je to zrcadlo. Zrcadlo společnosti, která se ráda dívá, jak se někdo jiný ztrapňuje, prohrává nebo je fyzicky zničen. Společnosti, která si plete emoce s autenticitou a konflikt s pravdou.
Možná jednou přijde doba, kdy nás to přestane bavit. Kdy si řekneme, že už toho bylo dost. Ale zatím to tak nevypadá. Zatím kupujeme lístky, sdílíme highlighty a těšíme se na další zápas. Další „skutečný spor“. Další ránu.
Protože když už neumíme mluvit spolu, tak se aspoň díváme, jak se ostatní mlátí. A říkáme tomu zábava.
