Článek
Elektromobil dnes není jen dopravní prostředek. Je to výpověď o charakteru. Signál, ke kterému kmeni patříte. Něco jako rouška v roce 2020, jen s vyšší pořizovací cenou a delší dobou nabíjení. Když přijedete na parkoviště v tichém SUV na baterky, část společnosti si o vás pomyslí, že jste zodpovědný, moderní a „tak trochu lepší“ člověk. Druhá část si pomyslí, že jste buď naivní oběť bruselského snu, nebo rovnou spolupracovník klimatické diktatury. A obě strany mají pocit, že ta druhá je úplně mimo.
Debata o elektromobilitě se totiž už dávno netýká technologií. Neřeší se dojezd, životnost baterií ani kapacita sítě. Řeší se identita. Elektromobil se stal kulturní zbraní. A Green Deal jejím nábojem.
Na jedné straně stojí lidé, kteří mají jasno: planeta hoří, změna klimatu je realita a odkládání řešení je luxus, který si nemůžeme dovolit. Elektromobily jsou podle nich logický krok vpřed. Ne dokonalý, ale nutný. Kdo je odmítá, buď nechápe data, nebo je sobecký. Ideálně obojí.
Na druhé straně barikády jsou ti, kteří slyší hlavně slovo „zákaz“. Zákaz spalovacích motorů. Zákaz svobody volby. Zákaz normálního života, jak ho známe. Elektromobil pro ně není symbolem pokroku, ale symbolem nátlaku shora. Něčím, co jim někdo cizí – Brusel, elity, aktivisté – vnucuje bez ohledu na realitu jejich peněženek a každodenního fungování.
A mezi těmito dvěma světy se prakticky nemluví. Jen se křičí.
Zastánci elektromobility často zapomínají, že ne každý bydlí v rodinném domě se zásuvkou na zdi a fotovoltaikou na střeše. Že ne každý má 1,5 milionu na nové auto, i kdyby bylo se státní dotací. A že argument „časem to zlevní“ zní člověku, který dnes řeší splátky hypotéky, asi stejně uklidňujícím tónem jako „dlouhodobě se to vyplatí“.
Odpůrci naopak s oblibou ignorují fakt, že spalovací motory nejsou svatý grál lidstva a že závislost na fosilních palivech má svoje velmi reálné geopolitické i ekologické náklady. Že svět se prostě mění, ať se nám to líbí, nebo ne. A že tvrdit, že elektromobily jsou „ekologický nesmysl“, protože baterie, je často spíš pocit než poctivě nastudovaný argument.
Výsledkem je debata, která připomíná hádku o víru. Buď věříš v elektromobilitu, nebo jsi kacíř. Buď věříš ve spalovák, nebo jsi dinosaurus. A kdo se pokusí říct, že realita je složitější, riskuje, že ho oba tábory roztrhají na kusy.
Green Deal se mezitím stal ideálním strašákem i modlou zároveň. Pro jedny je to poslední šance, jak zabránit klimatické katastrofě. Pro druhé plán, jak zničit evropský průmysl a střední třídu. Málokdo ale mluví o tom, že skutečný problém není samotná myšlenka ekologičtější dopravy, ale způsob, jakým se komunikuje a prosazuje.
Politici rádi slibují jednoduchá řešení na složité problémy. Aktivisté zase často podceňují lidský odpor ke změně, která bolí. A veřejnost? Ta je unavená. Zmatená. Rozdělená. Jednou rukou třídí odpad, druhou hrozí, když nadává u zpráv.
Možná bychom si měli přestat klást otázku, jestli je elektromobil dobrý nebo špatný. A začít se ptát, pro koho je reálně dostupný, kde dává smysl a kde zatím ne. Přiznat si, že přechod nebude bezbolestný, ale že jeho odmítání nás nevrátí do roku 1998, kdy byl benzín levný a svět přehlednější.
Elektromobil sám o sobě nikoho nezachrání ani nezničí. Ale způsob, jakým o něm mluvíme, už společnost rozkládá docela spolehlivě. A to je možná větší problém než dojezd v zimě.
