Článek
Narodit se dnes znamená jediné - začít život v minusu. Ne proto, že by si „mlaďoši“ půjčovali, rozhazovali nebo si snad žili nad poměry. Pomyslné prsty v tom má stát. Zvládl to udělat za ně. Veřejný dluh se neptá, jestli jste souhlasili. Prostě je tu – a někdo ho zaplatit musí.
Dluh jako povinné dědictví
Starší generace často mladým vzkazují, že „se mají víc snažit“. Že oni taky neměli nic zadarmo. Jenže takový drobný detail tu je. Jsou to právě oni, kdo stihl zadlužit stát a účet nechat potomkům. Dnešní mladí tak nezdědili prosperující republiku s růžovou budoucností. Ani omylem. Jejich dědictvím je splátkový kalendář v řádu bilionů.
To vskutku nevypadá jako solidarita. Spíše to připomíná takový finanční mezigenerační kolonialismus. Jedni čerpali výhody, druzí ponesou následky. A ještě u toho poslouchají, že jsou líní, rozmazlení a málo pracují. A to prostě chceš…
Nehlasoval jsi? Nevadí, zaplatíš
Argument „co jste si zvolili, to máte“ je v tomhle kontextu až cynický. Část dnešních plátců daní nebyla v době klíčového zadlužování ani plnoletá. Přesto budou splácet za rozhodnutí, na která neměli žádný vliv.
To je jako kdyby někdo podepsal půjčku vaším jménem a pak vám vysvětloval, že smlouvy se mají dodržovat. Formálně má pravdu. Morálně už je to horší.
Pohled státu: zaplať, jinak bude hůř
Stát ale hraje tvrdou kartu reality. Dluh se splatit musí. Když ne, přijde trest v podobě vyšších úroků, ztráty důvěry, propadu životní úrovně. Neplatit není řešení. A tak se vybírá jednodušší cesta – zvyšování daní, posouvání věku odchodu do důchodu, škrtání a omezování služeb. Vzkaz je jasný: Vydělávejte víc, plaťte víc a ptejte se míň. Nejlépe vůbec.
Problém je, že stát chce po mladých odpovědnost, kterou sám často nemá. Politici se předhánějí v rozdávání, protože dluh není vidět hned. Přijde až později. A ideálně na někoho jiného. V době, kdy už to ty, kteří za něj reálně mohou, už vůbec nemusí trápit. Po nás potopa.
Dluhy ano, jistoty ne
Po mladší generaci se chce jediné - splácet. Ale nedostává za to nic navíc. Důchody? Možná. Bydlení? Nedostupné. Veřejné služby? Omezují se. Solidarita funguje pouze jednosměrně – směrem nahoru a dozadu.
Spravedlnost? Žádná. Tohle není férová generační smlouva. Tohle je jednostranný závazek bez protihodnoty.
Kdo je skutečný viník?
Nejsou to důchodci. Nejsou to ani mladí. Jsou to politici, kteří se naučili vyhrávat volby na dluh a prohrávat odpovědnost. Kteří vědí, že účet přijde až po jejich mandátu. A že ho zaplatí někdo, kdo dnes ještě nemá dost hlasů, aby se mohl bránit. A když by se pokusil se přesto ozvat? Uslyší něco ve smyslu: "Co ty o tom víš, ve svém věku "…
Je to fér?
Rozhodně není. Ale je to pohodlné. Pohodlné pro stát, pohodlné pro politiky a krátkodobě i pro voliče, kteří slyší, že „teď se uskromnit nemusí“. Jenže čím déle tuhle hru hrajeme, tím drsnější bude konec.
V roce 2011 každý občan, včetně novorozenců, dlužil 128 tisíc korun. Letos už to dělá 312 tisíc na hlavu. Otázka by už dávno neměla znít, jestli mladí mají splácet dluhy starších a jak. Správná otázka zní:
Kolik generací ještě obětujeme, než si přiznáme, že tenhle model je neudržitelný.
Napadá vás, co s tím? Podělte se do komentáře. Váš názor nás zajímá!
K tématu:
