Článek
Existuje zvláštní paradox dnešní doby. Nikdy v historii nebylo tolik nástrojů, které nám měly šetřit čas, a přesto má většina lidí pocit, že nestíhá. Nikdy jsme neměli tolik možností komunikovat, a přesto si čím dál méně rozumíme. A nikdy jsme neměli tolik informací, a přesto jsme stále zmatenější.
Když se na to někdo odváží upozornit, obvykle následuje rychlá reakce: „Lidi jsou dneska moc citliví.“ Nebo: „Dřív bylo hůř a nikdo si nestěžoval.“ Jenže co když tyhle věty slouží spíš k umlčení debaty než k jejímu pochopení?
Nejsme přecitlivělí. Jsme přestimulovaní. Každý den zpracováváme obrovské množství podnětů – zprávy, notifikace, pracovní úkoly, názory cizích lidí, reklamy, krize. Mozek, který byl evolučně stavěný na řešení několika problémů denně, dnes jede bez přestávky. A divíme se, že je podrážděný.
Unavený člověk nemá kapacitu na empatii. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že už nemá z čeho brát. Možná i proto se veřejný prostor plní zkratkami, posměchem a agresí. Je jednodušší někoho shodit než se snažit pochopit jeho pozici. Je jednodušší napsat „nebreč“ než se ptát, proč někdo brečí.
Zároveň žijeme v permanentním srovnávání. Sociální sítě nám denně servírují úspěchy, výkony a štěstí ostatních. A i když rozumově víme, že jde o výběr reality, emocionálně to s námi stejně cvičí. Únava se pak míchá s pocitem, že „něco děláme špatně“.
Možná by stálo za to přestat si dokazovat, kdo vydrží víc. Přestat glorifikovat přepracování a neustálý výkon. Přiznat si, že únava není osobní selhání, ale logický důsledek prostředí, ve kterém žijeme.
To neznamená rezignovat. Znamená to zpomalit tam, kde to jde. Vypnout hluk, který nám nic nepřináší. Přestat reagovat na všechno hned. A možná být k sobě i k ostatním o něco shovívavější.
Protože klid nezačíná tím, že umlčíme všechny kolem. Ale tím, že přestaneme ignorovat vlastní vyčerpání.
