Článek
Ještě donedávna platilo jednoduché pravidlo: kdo maká víc, má víc. Víc peněz, víc respektu, víc uznání. Práce byla nejen zdrojem obživy, ale i identity. A čím víc jsme jí obětovali, tím větší měla hodnotu. Jenže tahle rovnice přestává fungovat. Mnoho lidí dnes pracuje hodně. Někdy až příliš. Přesto nemají pocit jistoty ani smyslu. Místo vděčnosti přichází únava, místo motivace frustrace. A když si dovolí říct, že už to takhle nechtějí, bývají rychle označeni za generaci, která „nevydrží“.
Možná ale problém není v lidech, ale v očekáváních.
Práce se změnila. Hranice mezi pracovním a osobním časem se rozmazaly. Maily chodí večer, zprávy o víkendu, dostupnost je tichým standardem. Odpočinek se stal něčím, co si musíme obhajovat. A kdo není neustále k dispozici, ten „nedává sto procent“.
Jenže sto procent dlouhodobě dávat nejde.
Není divu, že se čím dál víc lidí ptá, jestli je opravdu nutné obětovat práci zdraví, vztahy a volný čas. Ne proto, že by nechtěli pracovat. Ale proto, že nechtějí žít jen proto, aby pracovali. Zároveň se mění i pohled na smysl. Mladší generace častěji hledají práci, která dává alespoň základní pocit významu. Nechtějí slyšet, že „to se dělá pro peníze“. Peníze jsou důležité, ale málokdy stačí jako jediná motivace na desítky let dopředu. To ale neznamená, že by byli méně odolní. Spíš méně ochotní přijímat staré modely bez otázek.
Je snadné říct, že „dřív se taky makalo“. Ano, makalo. Ale svět byl jiný. Náklady nižší, tempo pomalejší, očekávání jasnější. Dnes se po lidech chce flexibilita, výkon, loajalita i nadšení zároveň. A ideálně bez stížností.
Možná nastal čas přestat zaměňovat vyčerpání za ctnost.
Práce má mít v životě místo. Důležité, ale ne výhradní. A odmítnutí přesčasů nebo touha po rovnováze není útokem na pracovní morálku. Je to snaha přežít dlouhodobě funkčním způsobem. Nejsme líní. Jen jsme pochopili, že život není zkušební provoz.
