Článek
Češi jsou národ, který se dokáže pohádat úplně o všechno. Ne hned. Ne dramaticky. Spíš tak jako mimochodem. Mezi sousty, u stolu, s pocitem, že „to přece není hádka, jen říkám, jak to je“. A nejlepší na tom je, že to, jak to je, má každý úplně jinak. Začíná to už u polévky. Je to jídlo, nebo není? Pro někoho naprosto jasná věc. Polévka je oběd. Tečka. Gulášovka, čočková, kulajda – po tom už se nikam nemusí. Člověk je najezený a má hotovo. Jenže pak sedí u stolu někdo, kdo po dojedení polévky zvedne hlavu a zeptá se: „A co bude dál?“ A v tu chvíli je zaděláno na ticho.
Anketa
Podobně nenápadně výbušný je rohlík. Do chvíle, než ho začnete mazat. Otázka zní jasně: shora, nebo zespodu? Někdo automaticky natře horní kulatou stranu. Protože tak to má být. Je to hezké, takhle se to dělalo doma. Jiný vezme spodní stranu, protože je rovná a máslo z ní neklouže. Obě skupiny se navzájem považují za lehce podezřelé, ale většinou to nechají být. Jen si to zapamatují.
Pak je tu tramvaj. Respektive otázka, jestli je to vlak. Není. Ale zkuste to někomu říct. Má koleje? Má. Jezdí po nich? Jezdí. Tak co by to nebyl vlak. Druhá strana začne vysvětlovat rozdíly, typy dopravy a definice. Nikdo z toho nic nemá, ale všichni mají pocit, že ustoupit by znamenalo prohrát.
Globální konflikt jménem ananas na pizze jsme si osvojili taky. Někdo ho jí. Normálně. Bez výčitek. Jiný o něm mluví, jako by šlo o civilizační selhání. Přitom se málokdy hádáme o chuť. Hádáme se o to, co už je „moc“. Kde končí normálnost a začíná něco, co se „prostě nedělá“.
Ještě citlivější je krupicová kaše. Míchat, nebo nemíchat? Pro někoho je míchání nutnost. Kaše má být jednotná, klidná, bez překvapení. Jiný si pečlivě hlídá ostrůvky kakaa, cukru a másla. Každé sousto jiné. Kaše se tak mění v malý test povahy. A ne, většinou se o tom nediskutuje. Jen se tiše hodnotí.
A pak přijde řízek. Vrchol českého jídelníčku a zároveň věčné dilema. Brambor, nebo chleba? Brambor je oficiální. Nedělní. Chleba je praktický. Funguje vždycky. Jenže zatímco brambor se přiznává bez problémů, chleba se často jí tak nějak bokem. Jako by to byla slabost. Přitom každý ví, že řízek s chlebem je jistota.
Tyhle spory se nikdy nevyřeší. A možná ani nemají. Nejde totiž o jídlo. Jde o to, že si v malých věcech hlídáme, že svět pořád dává smysl. Že existuje správně a špatně. Aspoň někde. Když už ne v politice nebo v práci, tak aspoň u stolu.
A tak se dál budeme hádat. Potichu. S plnou pusou. A s pocitem, že tentokrát už opravdu nejde o maličkost.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
