Článek
Příběh muže, který změnil letopočet, je už po staletí předmětem fascinace, úcty i ostrých vědeckých sporů. Zatímco pro miliardy věřících je Ježíš Kristus Božím synem a Spasitelem, historici na něj nahlížejí skrze lupu kritických pramenů a archeologických nálezů. Otázka však už dávno nezní, zda Ježíš existoval. Moderní věda má v tomto jasno: v první polovině prvního století po Judsku skutečně kráčel charismatický židovský kazatel, jehož život skončil na římském kříži. Skutečná výzva začíná ve chvíli, kdy se pokusíme oddělit historickou pravdu od nánosů víry a církevní tradice.
Vědecký konsenzus, který dnes panuje mezi historiky, archeology a biblisty, je překvapivě pevný. Teorie o tom, že by byl Ježíš pouhým mýtem nebo literární fikcí, v akademickém světě prakticky neobstojí. Opírá se totiž nejen o texty Nového zákona, ale i o svědectví autorů, kteří křesťanství nijak nefandili. Římský historik Tacitus například s chladným odstupem zaznamenal, že Kristus byl popraven za vlády Tiberia prokurátorem Pilátem Pontským. Židovský dějepisec Flavius Josephus zase ve svých archivech uchoval zmínku o popravě Jakuba, kterého označil za bratra Ježíše, zvaného Kristus. Tyto střípky z mimobiblických zdrojů tvoří kostru, na které historici staví obraz skutečného člověka z masa a kostí.
Při hledání „historického Ježíše“ však narážíme na první kontroverze, které se týkají jeho původu. Zatímco podle náboženské tradice se narodil v Betlémě, aby tak byla naplněna starozákonní proroctví o Davidově městě, většina historiků se přiklání k mnohem prostší variantě. Ježíš se pravděpodobně narodil v Nazaretě, bezvýznamné galilejské vesnici s pár stovkami obyvatel. Byl to muž z lidu, řemeslník, v řečtině označovaný jako tekton, což mohl být tesař, ale i zedník nebo kameník. Právě tento prostý původ paradoxně potvrzuje jeho existenci. Kdyby si raní křesťané svého hrdinu vymýšleli, pravděpodobně by mu do vínku nedali domov v zapadlé vísce, která byla v té době terčem posměšků.
Zásadní rozdíl mezi Ježíšem víry a Ježíšem historie tkví v jeho poselství. V kostelích je prezentován jako zakladatel nového náboženství, který přišel spasit svět. Historická fakta však ukazují spíše na radikálního židovského reformátora a apokalyptického proroka. Ježíš pravděpodobně nepředpokládal, že tu jeho církev bude existovat další dvě tisíciletí. Podle dobového kontextu věřil, že konec starého světa a nastolení Božího království přímo na zemi přijde velmi brzy, možná ještě za života jeho generace. Jeho činy, jako bylo vyhánění kupců z chrámu, nebyly jen náboženskými gesty, ale nebezpečnými politickými provokacemi v době, kdy byla Judea pod tlakem římské okupace.
Kontroverze neobcházejí ani Ježíšovy zázraky. Historická věda samozřejmě nemůže potvrdit chození po vodě nebo vzkříšení mrtvých jako fyzikální fakta. Přesto badatelé neoznačují tyto zprávy za prosté lži. Shodují se, že Ježíš byl ve své době vnímán jako mimořádně úspěšný léčitel a exorcista. V antice se věřilo, že nemoc je projevem zlých duchů, a Ježíšova schopnost „uzdravovat“ silou své charismatické osobnosti byla klíčovým faktorem, proč ho následovaly davy. Pro historiky není důležité, zda šlo o zázrak v moderním smyslu, ale fakt, že lidé v jeho moc věřili natolik, že to spustilo masové hnutí.
Konečným bodem, kde se historie a víra protínají nejdramatičtěji, je Jeruzalém a tamní popraviště. Pro víru je kříž symbolem vykoupení lidstva. Pro historii je to však doklad brutální římské státní moci. Ježíš byl popraven jako politický vzbouřenec. Titul „Král židovský“, který mu Pilát nechal přibít nad hlavu, nebyl uznáním jeho božství, ale oficiálním zdůvodněním popravy. Římané v něm viděli hrozbu pro stabilitu regionu, zejména během napjatých svátků Pesach. Historický příběh zde končí smrtí na kříži, protože vzkříšení už leží zcela mimo možnosti vědeckého zkoumání. Právě v tomto bodě se rodí Ježíš víry – z přesvědčení jeho učedníků, že smrt nebyla koncem, vzniklo náboženství, které na troskách římského impéria vybudovalo novou civilizaci.
Pochopení rozdílu mezi historickou postavou a náboženskou ikonou neubírá Ježíšovi na významu. Naopak. Ukazuje nám člověka, který bez armády, bez politického úřadu a bez bohatství dokázal svými slovy a činy pohnout dějinami tak, jak se to nepodařilo žádnému císaři před ním ani po něm.
